Abych mohla žít, musela jsem zemřít

MYSLELA jsem si, že abych žila v životě klid a mír,
budu muset nejdřív zemřít, že toho nelze jinak dosáhnout.
Po čase mě zaplavil nepopsatelný klid a vědomí jednoty.
A něco skutečně zemřelo, byť tělo žije dál.
Drželo se to pevně, nebálo se to sáhnout po těch největších zbraních, které na mě celý život používalo prostřednictvím myšlenek, kterým jsem slepě věřila.
Jakmile jsem uvěřila myšlence, klid pominul.
Zpočátku mě to vláčelo, dělalo si to se mnou co chtělo.
Později jsem se na to začala dívat jinak.
Přestala jsem slepě věřit a sledovat hemžení venku.

 

Začala jsem to pozorovat. 
S veškerou pozorností k myšlence, co se
zrodila tady a teď.
Co je za ní? Co mi přináší?
Každá myšlenka, která vyvstala, se fyzicky 
změnila na vnitřní napětí, prožitek, a jak se odlepila z klidu,
zase se smrskla zpět a zcela zmizela.
A zase mě to zaplavilo - ten nepopsatelný klid.
Ač tě to bude pokoušet zas a znovu, nevěř.
Jen se dívej, pozoruj, prožij a nech to odejít.

S uvolněným přítomným klidem nelze vést boj.
Není tu nikdo, kdo by bojoval a argumentoval.
Kdo by věřil.
Nakonec to vzdá.
Zemře, protože není nikdo, kdo by ho držel při životě.
Všechno ztichne a zároveň se probudí do života.
To všechno v tomto těle, v každém okamžiku.
Celou dobu to je zde.
Jen chvíli trvá, než si uvědomíš, kam zaměřit pozornost.
Odkud se dívat, jak se vracet zpět.
Kdo jsi.

Shumavan