Bod zlomu

BOD ZLOMU
Ty situace známe všichni. Zkoušíme jít tisíckrát cestou kompromisu, většinou v zájmu správného ideálu, nebo chování, které bere ohledy na ty druhé, více než na sebe. V hlavě máme stovky potvrzujících myšlenek, že tak je to správně, takhle je třeba se chovat, nebo nás ti druzí přestanou mít rádi, opustí nás, půjdou s námi do konfliktu, nepochopí nás, půjdou proti nám....
V žádné situaci nevybíráme z vlastní perspektivy toho, co skutečně chceme a potřebujeme pro to, abychom měli dobrý pocit. Raději zvolíme horší pocit, protože jsme na nepohodlí tak nějak zvyklí, v zájmu někoho, koho máme rádi, na kom nám záleží, ale dokonce i na těch, na kterých nám až tak nezáleží, jen v rámci masky - obrazu sebe sama, který chceme za každou cenu udržovat pro ostatní.

Na té cestě, ale zjistíme, že tisíkrát zkoušená lež, tedy hra na hodného mecenáše, není funkční. Že nás v tom křečovitém držení falešných představ nečeká víc lásky, obdivu, spokojenější vztah a méně bolesti, křivd a nepochopení. Naopak. Tisíckrát nic umoří osla. Pomalu putujete na dno. Všechno se hroutí a žene Vás to nekompromisně dolů, kde se všechno vymyká kontrole. 

A pak to konečně bouchne. Nastane bod zlomu.
Je to chvíle kapitulace. Úplného odložení všech masek, zbraní a DOBRÝCH úmyslů. Najednou zjistíte, že za všemi těmito dobrotami mysli byl celou dobu schovaný motiv. A byl to motiv, který nevycházel z dobroty srdce, ale z potřeby, která nebyla naplněna. Z potřeby ovládat a vlastnit něco, co chybělo a dosud chybí. Bod zlomu najednou ukáže, že tahle cesta nejde hrát donekonečna, že je třeba ukázat světu, kdo vlastně ve skutečnosti jsem. Se všemi stíny, potřebami, touhami. Dost často je to přesně ta chvíle, kdy nás opouští partner, nebo my se odhodláme opustit jeho, kdy si děti jdou vlastní cestou, nebo je necháváme jít vlastní cestou, kdy dostaneme výpověď, nebo se rozhodneme, že takhle jít proti sobě už dál v práci nemůžeme, nebo se rozhodneme postavit se rodičům, kteří nás do té chvíle " v dobrém" ovládali a měli pod kontrolou. Je to ta chvíle, kde přestanete brát ohledy na druhé a začnete konečně brát ohled na sebe. Začnete se víc prosazovat v tom, co chcete, co potřebujete, namísto přemýšlení, co Vás takové chování bude stát. Přestanete mít v odporu různé způsoby chování - třeba odpor ke konfliktu, který se naučíte komunikovat úplně jiným způsobem, než doposud. V této fázi vás hodně lidí opustí, ale také hodně lidí zůstane. Vztahy budou daleko pravdivější, zmizí přetvářka a zůstane dobrý pocit. Přestanete mít ohledy a zcela se zaměříte na jeden cíl - být tím, kým jste.

Bod zlomu, to je situace, kde už není místo pro kompromis.
Je to situace, kdy jsme objevili dno, ze kterého se můžeme odrazit jedině tak, že se zaměříme na všechny svoje motivy a zranění a staneme se opravdovou bytostí, která uznává sebe, svůj svět, svůj život, aby mohla stejným způsobem přistupovat ke světu kolem sebe. Je to cesta sebevědomí, nikoli sobectví, ale lásky a úcty k sobě, kde jít proti sobě, znamená obcházet své předurčení a svůj svět.

 

Shumavan