Boj za ideály a sny?

Procházela jsem kolem dětského hřiště. Babička na lavičce. Dítě na prolézačce s houpačkou zkoušelo, co všechno dokáže. 
Babička: Budeš mě poslouchat.
Dítě: Nebudu.
Babička: Tak já už příště nepřijdu...

Ani příkaz a vyhrožování dítě nezastavilo. 
Mělo z toho legraci a nebralo to vážně. 

Proč je tak těžké přiznat dítěti pravdu, že z nás mluví strach? Babička nebyla žádný tyran, jen bála, že se dítě zraní. Kdybychom šli ještě hlouběji, byla jednoduše bezmocná a bála se i vlastní zodpovědnosti, kterou na sebe převzala, když přislíbila hlídání a něco, co těžko mít pod absolutní kontrolou-že se NIC nestane.

Je jedno, jestli se ta scéna odehrává na dětském hřišti, nebo je tím hřištěm jakýkoli náš vztah. V partnerství se taky snažíme o to, aby nás ten druhý poslouchal a vyhrožujeme jakoukoli zbraní, která na toho druhého platí. Obě strany se udržují ve strachu. Ať z vlastní bezmoci, nebo ze zbraně, která je ve hře. Bojíme se přiznat tomu druhému jakoukoli vlastní slabost, jako by snad naši slabost už předem nevycítil a nevnímal ji. Díky tomu z nás má legraci a pokud není po ruce další zbraň, která je pro změnu slabostí toho druhého, je to nekonečný koloběh rozchodů a začátků.

Jestliže se tohle stále ještě odehrává ve vašich životech, pak jste ještě nezačali kopat u sebe v dostatečné hloubce. Nenašli jste vlastní slabost a stín, kteří vás drží v šachu. Nepřiblížili jste se k pravdě o sobě, která je většinou hodně bolestivá. Předpokládá totiž opuštění všeho, čemu jste doposud věřili a pro co jste v rámci nějakého nejvyššího ideálu ochotni prožívat všechno to nekonečné a stále se opakující utrpení. Jenže to je iluze. Ten ušlechtilý a pozitivní ideál je pouhým ideálem, něčím nereálným, co neexistuje a pro co nemá smysl tolik bojovat. Dokonce i tehdy, když vás na něj upozorní vaše okolí, váš partner, váš život i tehdy bojujete až do krve za něco, co není tady na Zemi. Za něco, co je pouhý SEN. 

Vnitřní boj=vnější boj. 

Ani ten nejušlechtilejší ideál nestojí za boj a ratoliště krve mrtvých, která bude téct pod vašima nohama a už vůbec takový ideál, pro který je nutné bojovat, nestojí za váš život, který mu právě teď obětujete. Je statečné srdce skutečně statečné, nebo jen nepřijalo to, co je a dosud neodpustilo? Pokud bylo nutné přinášet oběti pro ideály v minulosti, aby mohla přijít změna pro celý zbídačený národ, proč v boji pokračovat i v době míru? Ve svých životech? 

Ideál je dobrý sluha, ale zlý pán.

Shumavan (kopírování s funkčním odkazem www.shumavan.cz)