Být ve smíru sám se sebou

Vesmír - smír - mír - ve smíru
Taky to cítíš? 
Jaká jednoduchost být se vším ve smíru.
Bez odporování.
Jaká jednoduchost být se sebou ve smíru.
Bez odporování.

A přesto tak málo jsme ve smíru se sebou a se svým životem, dokonce i se svým tělem. S jednoduchostí, která je přirozená a která proudí směrem, proti kterému bojujeme, protože s ním stále nejsme ve smíru. 

Začíná nová životní éra vesmíru - zjednodušení. Čas, kdy jsme za - jedno - s - duchem, kdy není důležitějšího člověka, než jsme my sami - náš smír se sebou, který činí lidi i život kolem nás, svobodnějším a šťastnějším. Kdy není důležitější činnosti, než být se sebou v míru. Čas, kdy méně věcí, majetku, lidí, práce, peněz i nekonečných představ a vnitřních bojů se sebou samým, přinese svobodu rozhodování a volby.

Jsem sama se sebou ve smíru, když vyklízím všechno, co mi už neslouží, co si schovávám v sobě na "horší časy". Roky nepoužívané místnosti se starými dobrými hračkami z dětství, ke kterým jsem se chtěla časem - až NĚKDY vrátit, nebo naopak přehnaně využívané místnosti přeplněné povinnostmi a výkonnostmi bez radosti.

Zatímco v posledním roce jsem se ztrácela v šanonech plných denních povinností a nálože, která přicházela v neskutečném množství - teď je vypouštím a dívám se do zapomenutých šuplíků plných radostných okamžiků odložených na JINDY. Dívám se na panenku, kterou jsem ostříhala a krmila tatrankou, na plyšovou opičku, která mě doprovázela, když jsem chodila k doktorovi, na svojí tříkolku, se kterou jsem jednou ujela dva kilometry rodičům ze zahrady po silnici k babičce. Na svého milovaného psa, se kterým jsem se válela jako malá po trávě a dělila se s ním o všechno. I na ty další psy, které jsem rodičům přiváděla ve velkém domů k opatrování. Jak mi vyprávěl táta, když mi byly tři roky, přivedla jsem z vesnice dalšího zatoulaného psa, kterému jsem dala jméno Šíla, on mě pak kousnul do ruky, musel putovat k jiným lidem. Přiváděla jsem takhle psy i přesto, že mě ve dvou letech kousnul babiččin pes a zůstala mi památka na celý život, i přesto, že mě pak pokousal Šíla a vyslechla jsem si z úst dospělých asi tisíc varování, nikdy jsem se psů nebála a nikdy jsem si ani nepřipustila, že by v tomhle dospělí mohli mít pravdu - taková je totiž láska, nebojí se ničeho a nemá zábrany.

Dělám věci, na které jsem v těch zaprášených místnostech už zapomínala. Třeba včera jsem rozdrtila v ping-pongu svého muže, nějak automaticky se mi v rukách vybavil častý trénink, kdy jsme hráli se sestřenicí a bratrancem na obyčejném jídelním stole obíhačku a předháněli se v tom, kdo dá nejrychlejší podání, nebo "prase". Vítězství je něco, co je třešinka na dortíku, důležitější pro mě je pocit radosti. Z toho, že se hýbu, že žiju, že se směju, že odhazuju zátěž z těla i života a nahrazuju je tím, na co se mělo jednou - někdy - dostat. Že jsem právě teď ve smíru se sebou.

Žádné jednou nepřijde. Je to teď. 

Teď je ten čas se zjednodušit. Vytáhnout staré radosti a odhodit nové starosti. Jít tančit, poslouchat hudbu, bavit se a MILOVAT. Neexistuje žádná výmluva pro to, aby člověk právě teď neprožíval lásku. Především lásku k sobě. Výmluva pro to, proč není čas se opečovávat a vrátit k tomu, co Vám kdysi činilo tak velkou radost. Jenom Vám. Bez ohledu na ostatní, na věk, na stav těla, na okolnosti života. Zjednodušit počet věcí, které nám mají usnadnit život, ale nakonec nás tahají směrem k strachu, abychom je neztratili. Bát se a čekat až někdy přijde radost, není oč tu kráčí.

Ve smíru se sebou.

 

Shumavan