Celistvost a pravdivost

Celistvost a pravdivost přichází jen skrze nás.
Uvědomit si, že si na nějaké úrovni celistvost stále ještě spojujeme v závislosti na něčem vnějším, je prvním krokem k pravdivosti.
Tím druhým krokem je úcta k sobě.
Ctít sebe a svou tvůrčí jedinečnost, přináší úctu k druhým, k jejich cestě, vývoji, tempu a jedinečnému tvoření.
Ctít své tělo, své ženství, či mužství, přináší úctu k ženskému principu a mužskému principu všude kolem nás. 
V přírodě, propojení a skutečné úctě k naší sexualitě, která je také tvůrčí silou, která nás propojuje a plodí nový život.
Jak málo jsme sami k sobě uctiví poznáváme v tom, jak moc jsme schopni vytvářet kompromisy. 
Cokoli, co nás umlčí, potlačí a v čem nám ani není dobře. 
Je to cosi, co má v sobě motiv strachu.
Nevychází to z lásky a úcty k sobě a tělu.
Co na čas zaplní prázdnotu, nebo přinese klid,
ale pošlape posvátnost okamžiku.
Je to také cosi, co spadá do kategorie AŽ....
až bude mít toto, až si vyřeším tamto, pak se budu ctít.
Pak všechny mé motivy budou vycházet z lásky a srdce.

Žádné AŽ ale není. Neboť celistvost a pravda je přítomna.
Je s námi po celou dobu, jen ji nevidíme. 
Proto přichází jen skrze nás. Nenajdeme ji nikde venku.
Je doma, jsme to my a vždy jsme byli.

Dnes se na sebe dívám s posvátnou úctou.
A vím, že tomu taky nebylo vždy - to mě naučilo soucitu.
Laskavosti k jedinečnému vývoji, kdy se z kukly klube motýl a v srdci se obrušuje diamant.
Dívám se s úctou na své tělo, které není z hlediska měřítek dokonalé, zato je milující, funkční, pohyblivé, dávající život. S posvátnou úctou vnímám, že dalo život dvěma dětem a dává život i mě a všemu, co tvořím. Bez něj by dnes mé prsty nehladily klávesnici a nesdílely s úctou slova, která hladí, léčí, milují - byť i ta jsou nedokonalá a nedokáží plně vyjádřit nezměrnost pokladu uvnitř. Ta slova, která se mají prožívat a vnímat mezi řádky.

Jakýkoli kompromis mého života nevycházel z pravdy, ale z mého strachu. Až pravdivost a otevřenost mě naučila plně se vyjádřit i s rizikem nepřijetí a odmítnutí. S rizikem bouře a ztráty jakýchkoli falešných jistot. Na otevřenosti není nic k obdivu. Je to přirozená součást každého malého dítěte, které si dovoluje prožívat život naplno. Žít ho se vším, co k životu patří. Dnes už kompromisy žít nedokážu, rozpoznám vždy strach, či odpor, který obsahují a namísto toho se zjeví jiné slovo - ÚCTA. Byť by si někdo mohlo myslet, že kompromis je nutný, je to jen úhel pohledu. Jestliže přicházím s úctou k sobě a lidem kolem sebe - nepřecházím hranice, nejdu přes sílu a moc, přes tlak a ego plné strachu.

Přicházím zranitelná, nedokonalá, otevřená a v sobě. S úctou k přijetí i nepřijetí. S úctou k cestě a životu.
Uctěme dnes svou jedinečnost a dívejme se na naši pravdivost. Pravdivost je vždy jedinečná, neboť co je pravdivé pro mě, pro druhého být nemusí.

Co je pro mě to jedinečné?
Co je pro mě pravdivé?
Jak moc ctím sebe?
Co vychází z mého strachu a co z lásky?

Někdy není tou otázkou: co pro to udělám? 
Někdy je tou otázkou: jak moc to chci?
A často je ta jedinečná cesta přesně to, čeho se nejvíce bojím, neboť i tam, kde leží odpor, leží dar a potenciál.

 

Shumavan