Cesta k životu a přijetí smrti

Cesta k životu a smrti - o mém velkém životním procesu zvědomování a ukončení procesu vztahu s otcem...

Začalo to v létě 2014. Nečekaně přijel můj otec s tím, že je bez peněz, bez domova, žije v garáži spolu s hlodavci, umírá a žádá mě o pomoc. Stála jsem před volbou, protože náš vztah byl v bodě nula a znamenalo by to obrátit život vzhůru nohama a jít do procesu, o kterém jsem intuitivně věděla, že bude velmi transformační. Cizí člověk, kterého jsem léta neviděla. Nevěděla jsem nic o jeho životě, jen útržky z dětství, které byly traumatického rázu. Domácí násilí, jehož jsem byla svědkem, jeho odchod spojený s velkou bolestí odmítnutí, ambivalentní pocity lásky a hněvu. Spousta potlačených emocí a prožitků pohřbených hodně hluboko, bolest tak velká, že jí chránila armáda ega, strachu, odporu a štítů. Tehdy jsem vnímala, že to mám bez odkladu přijmout, jako transformaci, protože pokud bych před tou bolestí stále unikala, dorazilo by to s ještě větší intenzitou, přes něco, nebo někoho dalšího. Ten obraz se mi ukázal jasně - moji dva kluci. To něco, co se už nemůže předávat dál, ale musí se to osvětlit a vytáhnout z hlubiny a ukončit to. A věděla jsem, že mám všechny prostředky, sílu i vnímání, tím projít, i když to nebude žádná velká legrace.

Když mluvíme o transformačním procesu, připomínám všem, že je to něco, co jednorázově nevyřešíte - tak by se to líbilo vaší mysli, neboť ona velmi ráda řeší a hledá konečná řešení, nejlépe logická. Ale proces si jede ve svém jedinečném tempu. Vytváří takové situace, aby z nás vytáhl, co je třeba postupně, krůček po krůčku, neboť pokud by šlo všechno naráz, šli byste spolu s tím - bylo by to na vás příliš, nedalo by se to unést. Proto je proces odfázovaný a vy v něm máte vytrvat, neutíkat a milovat se navzdory všemu, co proces přináší. Nehodnotit ho, nepodléhat, ale jít krok po kroku spolus ním, s otevřenou myslí, srdcem a touhou překračovat hranice ega (odporu a strachu). Celý proces vede jen k sobě, k tomu, kým skutečně jsme bez toho, co si ještě držíme v osobní sféře, která nás dělá někým a něčím - ve skutečnosti jsme nic, které může vše a nemá žádné limity.

Přestěhovala jsem ho, začala se o něj starat, vozit mu jídlo, vozit ho k doktorům, uklízet, dostat ho z nejhoršího. Vědomě a jinými slovy - VÉST HO SMĚREM K ŽIVOTU. Přestěhovali jsme se i s ním, což nás vedlo k tomu, že jsme si rozšířili životní prostor směrem k větší energii pro sebe, z prostředí, které nás už svazovalo, do většího prostoru, které nám dávalo svobodu a soukromí. Jeho energie v tom byla přímo ubíjející - apatie, stavy, kdy na ničem nezáleží, přehození zodpovědnosti na mě, včetně toho nejzákladnějšího - přežití. 

V souvislosti s jeho příchodem, mi začal narůstat pancíř kolem těla. Váha letěla strmě nahoru, přihlížela jsem tomu s absolutní bezmocí, tělo mi začalo těžknout a jakákoli snaha to zastavit, se setkala s tím, že začalo být ještě hůř. Pokud jsem přidala více pohybu a ubrala jídlo, váha letěla strmě nahoru. Pokud jsem zůstávala v přijetí toho stavu, tak se váha ustálila v jednom bodě. Pokud jsem byla vědomě v té své části, která se klonila k životu, užívala si všechno tak, jak je, milovala proces i tělo, takové, jaké je, pak se ustálil i pancíř. Pokud tomu ale začala vládnout dětská, otcem traumatizovaná část, pancíř mě úplně obestoupil a chránil neprostupnou zdí, kdy jsem pozorovala odpor k pohybu, odpor k jídlu, odpor k pití. Nechtěla jsem v takovém stavu nic. Totální apatie. Nejhorší stavy přicházely v těch dnech, kdy jsme jeli do nemocnice. Zprávy typu: jeho srdce funguje jen napůl, ledvina rakovina, játra bez funkce, plíce špatně, cukrovka, vysoký tlak - brzy zemře, igelitka plná léků, jeho oblíbené věty: já to neujdu, já to nezvládnu, nech mě tady umřít, nebo jeho vyloženě hnijící tělo plné boláků a otevřených ran, kdy se mi dělalo fyzicky tak zle, že jsem pak další týden odbourávala stres, myšlenky, odpor k jeho tělu, stavy, kdy mi srdce šlo ven z hrudi, tlak na hrudi tak šílený a mé tělo neschopné udělat jediný krok, jak těžké jsem ho v takových chvílích vnímala... 

A tohle všechno odkrývalo jednu vrstvu za druhou. Jen díky tomu, že jsem věděla, jak na to, jak pozorovat, jak se s tím neidentifikovat, jak odstřihnout myšlenkové stavy, jak vědomě rozlišit ty části, které jsou nezdravé a tu část, která je bez problému a čistě vědomá, jsem tím procházela s plně funkčním životem. Nevzalo mi to chuť tvořit, ani chuť růst, ani jít za svoje hranice. Nevzalo mi to chuť do života v tomto těle, ale přinášelo mi to mnoho poznání a sestupů k sobě.

Toto je jen dokreslující příběh, který není podstatný, chci vás však provést vrstvami, které tento příběh a transformace přinesla.... neboť je za tím mnoho uvědomění, ale taky mé práce, kterou předávám dál, neboť vím, že můj proces a život je tu také proto, abych ho mohla předávat lidem.

Početí: Budeme mít dítě, aby uklidnilo jeho agresi.
Těhotenství: Rány z čistého nebe (násilí)
Porod: Rychlý, překotný - ulehčit to (mamince) a všem.

Vzorce typu: ulehčit to každému kolem sebe - neulehčovat to sobě, věčně ve střehu, neboť může přijít nečekaná rána a to z čistého nebe, uklidnit agresi, postavit se tělem, udělat pancíř

Proces:
Dítě, pětileté, které potlačuje svůj strach. Otec má znovu amok, mlátí to hlava nehlava, obětí je maminka. Dítě jde zachraňovat maminku, namísto toho, aby obrátilo pozornost k sobě. Vzorec spasitele začíná. Vzorec narodit se tak, aby necítila žádnou bolest a ulehčit jí to, jak jen to půjde. Všechen strach si ale polykám do sebe a protože nejsem přímou obětí, ale jen svědkem, jako bych neměla právo prožívat strach. Vyvádím své dítě z této situace, dovoluju mu neřešit už maminku, ani okolí, ale prožít strach v těle a poté ho zavést na bezpečné místo - kde chce mít klid (vzorec nejzafixovanější).

Dítě vidí, že má maminka bílé šaty od krve, dozví se později, že ji otec zmlátil proto, že jí některý z mužů řekl, že je krásná a sluší jí to. Do života si beru další vzorec - být krásná, znamená dostat pěstí, krása je příliš nebezpečná. Celá věc má dohru - pokus o vraždu. Z toho si odnáším - být krásná, projevit se a ukázat svou krásu světu, znamená nebepečí smrti. Nepřežít to. Nesu si další vzorec - zahalovat se, nebýt vidět, být ve stínu a neukázat svou ženskou krásu, jinak to nepřežiju. Moje celoživotní zahalování a strach se projevit, může začít i když maminka od otce již konečně odchází.

Dítě, osmi až desetileté, začíná přemýšlet nad smrtí. Intenzivně. Denně. Touží po klidu. Definitivním. Ani s otčímem, který přichází po otci, to totiž není lepší a bezpečnější život, stejná rovnice. Žádný klid, žádné soukromí, křik, stres, přichází to jako z čistého nebe, jeho nálady se mění jako chameleon, nedá se na to nijak připravit. Byť je vlastní otec násilník, dítě k němu cítí stále bezpodmínečnou lásku, stále ještě vnímá otce láskyplně, v době, kdy je otec mimo amok, je totiž pozorný, milující a vnímá potřeby dítěte - představuje jeho cítění. Jak zvláštní pro ambivaletní povahu toho vztahu a pocitů, když je tu násilí a láska v jednom. Když on představuje jediné cítění, které dítě vnímá, protože maminka nemá jinou možnost, než být ve výkonu. Doufá, že jediným východiskem je jít od otčíma zpět k otci. V tu chvíli otec beze slova zmizí. Rána z čistého nebe, opět stejný vzorec, jako v těhotenství. Léta se neobjeví. Odnáší si cítění dítěte. Symbolicky dítě, které má dlouhé vlasy po pás, žádá maminku, ať ji ostříhá na ježka. Už nechce být holčička. Cítění - ženské vnímání, musí odejít a přijít musí jen přežití a výkon. Srdce se zchladí, tělo se obalí pancířem a neprostupnou zdí. Už nikdy se k nikomu citově nepřipoutá. Už nikdy k sobě nikoho nepustí, už nikdy se jí nikdo nedotkne. Zvláště otec ne. A muž... taky ne, to je příliš nebepečné a přiliš bolestivé a přes všechny ty rány, je nejnebezpečnější milovat ho. Nechat ho přijít přiliš blízko. Odmítnuté - odmítá sebe a všechny.

Dítě, jedenáctileté, jede v modu smrti. Chce věčný klid. Absolutně odpojené, jen přežívá, chodí do školy a domů s odporem. Nic a nikdo ho nezajímá. Přitahuje závislé osamělé duše. Jejich touha po jeho přátelství ho ale děsí. Nechce se připoutat, je v odmítavém postoji. Doma je ve vzdoru. Ve věčné opozici, nezajímá ho žádná autorita, těm nevěří, jenom sobě. Dostává se do sebestřednosti, která nepouští nikoho k sobě. A pokud pustí, tak jen na vzdálenost pancíře a hradby, kterou kolem sebe postavilo. To přitahuje lidi s otiskem opuštění. Největší odpor má to dítě k pozornosti a zájmu okolí, to přitahuje jako magnet. 

Dospívající třináctiletá dívka, otec se na chvíli objeví v jejím životě, nedopadá to zrovna slavně, znovuprožití traumatu, tentokrát s přítelkyní a jejím synem. Přestává úplně mluvit. Už ničemu nevěří, po ničem netouží, opět jen po klidu a tichu.Jede si v modu smrti. Už ten pancíř nikdy neodloží. Neprojevuje se sice na těle, ale kolem duše ho má. Přitáhne jen ty, kteří mají dost vytrvalosti ho prostoupit, to jí zcela vyhovuje. Odmítá - je odmítána - to je její vnitřní nastavení, v tom se chrání. Bludný kruh. Jde směrem k životu, uzavřená, samostatná, nikoho nepotřebuje, nebo to alespoň nemůže ze strachu z odmítnutí přiznat, jde dál.

..... a v procesu potká opravdového vytrvalce, který ji miluje navzdory jejímu odmítání a všem hradbám, zjevně to dostává za úkol, probudit jí v tom opancéřovaném království, byť její příběh připomíná spíš cestu Popelky, která se raději pomaže popelem, aby nebyla vidět její krása a zranitelnost i velká citlivost.... neboť je to nebezpečné. A v tom procesu, pak porodí dva syny, to aby poznala, jaké to je, milovat bezpodmínečně malé muže, kteří jí dávají tolik lásky... a pořád si proráží svou cestu.

A nakonec je tu její otec, který se vrací do života, aby s ním uzavřela konec jeho cesty. Nastavuje jí dokonalé zrcadlo, které v tom procesu vidí až na konci transformace - ukazuje jí ve svojí apatii vůči smrti a životu, ve svojí touze zemřít, že se ho stále snaží navzdory jeho přání uzdravit a léčit, ale on chce již zemřít a odejít. Odmítá sám sebe, své tělo a touží po smrti (tak jako ta dívka kdysi). Nechce už jít dál (tak jako ona tehdy ve své apatii). Nechce už udělat ani jeden krok navíc (můj pocit na těle v pancíři). Chce se jen obalit svou hradbou (tukový pancíř) a potichu zemřít.

A na konci té tříleté transformační cesty s otcem - je tu to nejdůležitější poznání směrem k puštění pancíře, bolesti i jeho... Po celou tu dobu jsem se snažila tu část, která nechtěla žít - uzdravit a jít za ní tak, jako za jinými částmi sebe sama, kterým se vždy ulevilo, když na ně promluvila má zdravá vědomá část, pohladila je, zůstala s nimi a dala jim svou pozornost.... to byl proces léčení vnitřního dítěte. Ale tahle část byla úplně jiná, ta šla až na dřeň a úplně k podstatě. K plnému vědomí a probuzení.

Ona to nechtěla. A to mi došlo až na konci cesty. Ona chtěla odejít..... to byla její největší touha. Její největší touha byla ZEMŘÍT. Nechtěla jíst ani pít (kdykoli tomu vládla tahle část, nepila jsem a nejedla). Kdykoli jsem za ní šla, byla v šíleném odporu, opakovala zas a znovu, odejdi, dej mi pokoj a nech mě v klidu odejít, chci klid, nechci tvou pozornost, ani zájem, plná vzdoru, nechuti žít... už tě nechci a nechci tvou pomoc. Ale já se jí snažila stále léčit, uzdravit..... navzdory jejímu odmítání, jsem k ní chtěla proniknout a pomáhat jí. A nedocházelo mi, co chce doopravdy - zemřít. 

Tak jednoduché to je.... nechat to, co vzdoruje, to, co nechce v nás žít, zemřít, a odejít. To je přesně to, co přinesla Athelaj v jejím posledním obrazu - Anděl smrti. Dát těm částem, co už nechtějí žít, co v nás pořád nechtějí zdraví, ani lásku, ani podporu, ani zdravé tělo, ani život bez pancíře, odporu a strachu - možnost odejít. Nechat je zemřít. Ano je to to dítě... ale je to dítě, které má možnost volby, odejít, když se mu život nelíbí a nechce být v tomto těle. Tato část, ta moje nejhlubší a nejbolestivější, mohla konečně odejít na věčný odpočinek. Pustila jsem jí. Přestala jsem lpět na jejím vyléčení a ona se pustila s vděčností a láskou. Okamžitě mi začala jet energie celým tělem. Od ledvin, které má táta zasažené nádorem, po ženství, které tím bylo zamořené, po ty části těla, kde se vytvořil pancíř. Pustila jsem tu část tím, že jsem jí umožnila zemřít. Ta úleva se nedá vypovědět.... 

A pustila jsem spolu s ní i tátu.... na odpočinek, pokud nechce již žít, ať odejde. V klidu a míru, ho pouštím a ODPOUŠTÍM mu s láskou a poděkováním. Už může v klidu zemřít, už nemusí čekat na moje odpuštění a další roky žít v těle, které umírá bolestí.

Zemřela poslední část a zůstala jen vědomá a probuzená. To ticho, co se rozhostilo je cítit v prostoru a ve všem, co mě obklopuje. 

Děkuji.... všem mým milovaným, co se mnou ty tři roky byli v tomto procesu a co mi s procesem pomáhali a milovali mě, podporovali... a přivedli k dalším spodním vrstvám. Víc žít už ani nemůžu. Víc milovat život, víc vnímat a cítit a jen BÝT... 

 

S vděčností.
Shumavan