Děti se učí nápodobou

Děti se učí nápodobou.

Nezapomínejte na to, až budete říkat, 
že nemáte denně čas 20 minut jen pro sebe.
Toto hluboké přesvědčení, že je třeba věnovat se stále jen druhým, vede jen k začarovanému kruhu - že vás potřebují víc a víc, takže se vám dokolečka potvrzuje to, čemu věříte, když říkáte - nemám na sebe čas. Vždyť to tak opravdu je! Jste na roztrhání, nenechají vás ani 5 minut o samotě, soustavně nabourávají vaše hranice.
Děje se jen to, čemu věříte.
Spotřebují i váš čas pro sebe a nakonec i vás.

Nejste tu pro druhé, jste tu s nimi.
Jestliže hledáte své uspokojení v potřebě důležitosti,
pak tuto potřebu jen respektujte. 
Nesnažte se ji naplnit - jen se na ni dívejte,
a přiznejte si, co je pod tím? 
Možná se cítíte k ničemu, když na chvíli nic neděláte.
Když vypnete a dovolíte si NIC.
Jen relaxaci, odpočinek a čas pro sebe.
A děti se učí nápodobou.

Také si na chvíli nesednou, čím víc energie investujete,
tím více jí mají a vy se jim snažíte večer vysvětlit - je čas jít spát.
Jít si odpočinout. Musíte odpočívat!

Ale děti se učí nápodobou, vysvětlování nemá efekt, neboť
jejich radar právě zavětřil ROZPOR.
Mami, ale ty taky neodpočíváš. Tati, ale ty jsi stále v práci.
Nikdy jsme neviděli maminku, která odpočívá.

Co nás tím učí?
1. že musíme být stále aktivní a pracovití
(pokud máme v rodičích jasný vzor)
2. odporu k povinnostem
(pokud se chceme bouřit, vzdorovat a být jiní než oni)

A jakou energii to kolem sebe šíří?
Možná nervozitu, že něco není hotovo.
Před kterou utíká z domova každý....
Zase to dusno, co se dá krájet, když se něco MUSÍ...
a tak se opakuje koloběh....

Nápodoba je v sebelásce, v respektování svých potřeb i hranic.
Jestliže svou dceru, či syna učím dovolit si čas pro sebe a čas pro práci, pak nápodobou dokáže určit své hranice. Dát životu rovnováhu. Naučit se odpočinku, relaxaci a času jen pro sebe.
Čas jen pro sebe je návrat k sobě. 
A proč je někdy těžké si čas pro sebe dovolit?

Protože, když si sednu....tak začnu přemýšlet. Radši se dám do pohybu, abych nemusel myslet - mám pak deprese.

Protože, když si sednu, nudím se a mám chuť zasytit emocionální hlad, jsem plný výčitek, že jsem si dovolil/a sednout... jen se dívám na to, co bych měl/a udělat, ale nakonec zůstanu jen u těch výčitek.

Protože, když si sednu, tak nebudu užitečný/užitečná....

Podívejte se, jak to vlastně máte s aktivitou a odpočinkem.
Je to v rovnováze?
Něco učíte, říkáte (nejen dětem), ale ve skutečnosti děláte úplně něco jiného?

Nedivte se pak, že vám pak děti nevěří ty dobře míněné rady - co mají dělat, jak se mají chovat, když vy sami tomu, co říkáte NEVĚŘÍTE.

Dovolte se vypnout.
Dovolte si posunout vlastní hranice a dovolte si věřit novým návykům.

I vy jste kdysi byli dítětem, co se učilo nápodobou. Maminka třeba říkala, ne, nechci s ničím pomoct, ale pak trpěla samomluvou v kuchyni u sporáku, když drhla šestou sérii nádobí - jak jí ten chlap nepomůže, jak jí ty děti nepomůžou, jenom zlobí :-D

A pak se divíte, že všichni kolem vás vás jen POTŘEBUJÍ...ale relaxovat chodí jinam? Manžel brzy řekne, tam já nejdu, tam je nervozita a dusno, že by se to dalo krájet... a jde se radši odreagovat jinam. Dostane pak spršku výčitek, že si dovolí žít? A kdo v tom brání vám? Kdo je ten soudce, který říká: ne, ty nesmíš....ty musíš jet na plný výkon, jinak by se Země obrátila naruby. 

Žijte teď. Dovolte si to teď. Bude s vámi větší sranda :-) budete pravdiví k sobě, k okolí, živí a plní energie. Nežijete pro druhé, žijete s nimi.

 

Shumavan