Dívej se kolem sebe, tam najdeš odpověď

Nechce se mi psát, a nemám ani potřebu sdílet se světem, to jste asi poznali.

Není o čem, to je momentální pocit, který se může kdykoli změnit. Pocit, že všechno bylo už řečeno, takže se můžeme někdy jen zamyslet, nebo si jen užívat toho, čeho jsme dosáhli, v čem jsme se uvolnili natolik, že není co řešit, ani co na to říct.
Co bylo důležité, už důležité není. Všechno se mění a změny je někdy těžké přijmout, na druhou stranu, je to jediná možnost, jak si uchovat energii pro to, co je skutečně důležité. Tím nejdůležitějším jste vy sami, od toho se odvíjí všechno ostatní. Není to však o kontrole všech okolností ve Váš prospěch, abyste si žili v komfortu toho, co považujete za naplňující a jedině správné, ani boj s lidmi, abyste si mohli jít za každou cenu vlastní cestou, kterou uznáváte. To, co chceš i cesta, kterou jdeš, pokud je to v souladu, je také „dobrem“ pro život a lidi kolem tebe. Všechno je o rovnováze a takové rovnováhy dosahujeme ve chvíli, když nerozdělujeme na dobré a špatné, ale když vnímáme celek-tam se objeví věci, takové jaké skutečně jsou-pravdivé.

V poslední době nečtu, zato víc poslouchám hudbu. Přinesla mi to nekomfortní zóna, kterou jsem zvolila dobrovolně, protože jsem vnitřně cítila, že je pro mě potřebná. Upřímně, všechny komerční taháky ohledně všech restartů peněz, programů, hlavy, střev, nadměrné kučeravosti vlny… jsem začala cítit jako nadbytečné, všechno může po určitý čas sloužit jako prostředek k poznání, jak fungujeme, je však důležité neignorovat ten správný čas, kdy se toho pustit a žít. Mnoho lidí má za to, že žijí „špatný a nešťastný život“, protože nežijí jen v komfortních zónách, nemají komfort financí, zdraví, vztahů, práce a rozjíždí se kolotoč, kdy řeší příčiny, ale podstata toho, co se odehrává přímo před očima, právě teď, jim uniká.

Psala jsem už mnohokrát, že příčiny a programy to nevyřeší. Můžete se cítit na chvíli lehce, ale pokud ignorujete všechno, co Vám lidé přinášejí v tom, co říkají, jak vás vnímají, co je Vám tak nepříjemné a nechcete si to za žádnou cenu přiznat s tím, co vám denně přináší život a je vám to nepohodlné, cítíte se z toho mizerně, mizí Vám energie a svádíte to na „jejich programy, jejich přesvědčení, jejich filtry“, pak zapomínáte na to, že všechno rezonuje na stejné vlně a že „jejich“ je také Vaše, jinak by Vás to nepřitáhlo k sobě. Je to společné, protože vám je to nepříjemné a máte sklon být vůči tomu v opozici, kde je boj a odpor, tam je přesný zásah do místa, které odmítáte vidět.

Nemějte deprese z toho, že jste ještě ze své nekomfortní zóny nevystoupili, než se snažit z ní vystoupit a pořád něco řešit, kolik programů ve vás ještě vězí, zkuste jí jen přijmout jako dar. Zkuste se na ní naladit, jako na něco pro vás potřebného, co Vás dovede k tomu, co potřebujete. Nerozdělujte na špatné a dobré. Ať nemluvím obecně, sama jsem se vzdala komfortního pohodlí, abych se posunula, s tím, že přijmu všechno, co přijde, ač to bude sebevíc nepříjemné. A setkala jsem se s arogancí, abych si měla příležitost uvědomit, co arogantního je ve mně. Zpočátku jsem měla tendence bojovat, která se zvolna přeměnila na postoj-ať mi všichni políbí. U mě typické chování, typická reakce, jak věci řešit radikálně, ale neúčinně-po svém J. Můžeme se patlat v příčinách-po celé dětství, po celou pubertu, v dospělosti…typický osobní postoj, jak se vypořádat s něčím, co je nepříjemné, co mě prudí, co ani nechci řešit, co chci ignorovat…. Těch postojů, jak se vypořádáváme s tím, co chceme ignorovat a nechceme přijmout pravdu a poznání v nich obsažená je mnoho a každý máme nějaký. Někdo se stáhne, někdo zahořkne, někdo ze sebe udělá oběť, někdo do krve bojuje, obhajuje, nechce slyšet, odmítá. Je to každého věc, každý ať si dělá a koná, jak chce, mě v tom bylo denně nepříjemně, takže jsem to byla já, kdo se v tom musel změnit, kdo musel najít jiný postoj. Došlo mi, že můj nerespekt k autoritám a k titulům, které mě neoslňují a kterých si nevážím, mě vede ke stejně arogantnímu postoji- nemáš pro mě, coby mnou nerespektovaná autorita hodnotu, jen proto, že jsi někým určený, jako můj nadřízený, mě si totiž nikdo nezkrotí, ani neosedlá. I když příčinu toho postoje dávno znám a dokážu si to spojit s osobami od prvního do následujících, neznamená to NIC, dokud neudělám praktický krok a v konkrétní situaci, kterou žiju právě teď, nezměním VĚDOMĚ postoj. Nesejde na tom, že v dětství svůj boj nejdříve potlačujete, protože jinak by přišel trest, případně v pubertě (dospělosti) svůj odpor a boj dokážete už otevřeně vyjádřit, důležité je to, co děláte TEĎ. Proč to dělám? Protože už nechci bojovat. Chci složit zbraně, nikoli pro někoho, ale pro sebe, protože mě každý boj vyčerpává a odvádí mě od toho, z čeho mám radost, a co si chci vychutnávat. Nefunguje mi, když se ladím do růžových barev a chci toho člověka hned milovat, to se mnou nerezonuje, to nejsem já, ale úplně mi stačí, když se na tu situaci začnu dívat z nadhledu, přestanu se zaměřovat VEN, v tomto případě na aroganci toho člověka, ale na aroganci svou směrem DOVNITŘ. V té chvíli začnu vidět rovnítko mezi mnou a tím člověkem. Dalo by se to přirovnat k tomu, že se vyladíte na jeho frekvenci. Ve skutečnosti, není on ten nadřazený, ale já jsem nadřazená nad funkce a vše, co souvisí s autoritami. Pokud to jde zevnitř, stane se okamžitě změna situace, boj ustane, přijde uvolnění a každý si může dělat, říkat, co chce, nic se nemění na vnitřním klidu, kteří přichází ve stavu nadhledu. V mém případě přišlo nečekané poděkování za práci v následujících dnech, kdy přišlo projevení respektu, který nejdřív musel přijít ode mě.

Dokážu si představit, že bych mohla být na místě, které mě bude naplňovat více, protože v něm najdu víc pohodlí, možná víc zábavy, ale někdy je potřeba se něčeho vzdát ve prospěch toho, co nakonec získáte.

Momentálně se ladím do rovnováhy mezi povinností a zábavou. Cítím, jak se na mě sypou povinnosti, jedna za druhou, právě proto, abych se s celou situací vnitřně smířila a nebojovala s ní. Učím se delegovat povinnosti od svých dveří, víc spolupracovat, místo, abych všechno dělala sama. Je to těžké, protože, kdybych chtěla vlézt teď hned (aniž bych si přiznala pravdu o sobě) do komfortní zóny, kde mám na všechno čas, musela bych opustit práci, nechat materiální záležitosti na manželovi, ale nebylo by to směrem k rovnováze, byl by to jen útěk opačným směrem. Když se na tuhle životní situaci dívám s nadhledem, pak vidím, co všechno dobrého mi přináší, jak se musím denně vypořádávat s nastavením priorit, pouštět věci, co počkají, vyřešit hned to, co odložit nejde, přičemž prioritou je rodina a já, na nic dalšího nejsou kapacity. Terapiemi se nezabývám, protože teď jsou to jen ti nejbližší (i já), komu chci věnovat svou energii. Cítím, jak se to každý den všechno mění, jak se to uvolňuje víc a víc, jak jsem schopná odkládat věci, které pro mě byly dřív důležité, jak už neplýtvám zbytečně energií na něco, nebo někoho, kdo jen bere, ale nedává, jak si umím brát a o to víc přijímat. Říkám čím dál víc slůvko NE, STOP, do ničeho se nenutím. Jednoduše, ani nemůžu jinak, nepustí mě to, ten čas změny zase přichází, místo kde je to jednodušší, přirozenější, kde je víc času a klidu. Vejdu tam, jakmile bude pravý čas.

Nezoufejte z toho, že ještě nejste kdovíkde. 

Jste na správném místě, se správnými lidmi, přirozeně vás to přivede na jiná místa. Neřešte už dokola minulost, dívejte se na to, co je teď. Přijímejte lidi, situace a všechno takové jaké to je. I to, co Vám lidé říkají – podívejte se na sebe pravdivě. Dejte sbohem starým návykům reakcí na nepříjemné situace v životě. Třeba to nepůjde hned, dejte si čas všechno uležet a pochopit z jiné perspektivy. Pro sebe, pro nikoho jiného. 

Sama mám radost z toho, že okruh lidí, které kolem sebe mám, se dá charakterizovat jako upřímný, někdy drsně pravdivý až na kost, jsou to lidé, kteří se neuráží, ani neutíkají, když si řekneme, něco nepříjemného, kteří jsou schopni přijmout i hodně nepříjemná slova, názor, pohled, aniž by si to brali osobně, ale jako dar. 

Ostatní se z mého života krásně rozutíkali, směrem k lidem, kteří jsou na jejich frekvenci a mají to ještě jinak. Přesně tak to má být a je to přirozené.

I když nepíšu, myslím na Vás, jak se perete s životem, a přeju Vám všechno nejlepší.

 

Užijte si léta, slunce, dělejte věci, které jste léta nedělali. Žijte tak, jak nejlépe umíte. Vy jste jediní, kdo ví, jak na to.
Shumavan