Emoce nevyřešíš, emoce je třeba prožít

Emoce nevyřešíš, emoce je třeba naplno prožít - prodýchat, soustředit se na svůj dech, namísto osobního příběhu, kterým jsme v tu chvíli pohlceni a který nám dává falešný důvod myslet si, že máme právo cítit se ukřivdění a v sebelítosti. 
Že jsme ti jediní, kdo to prožívá, nebo naopak neumí prožít.
Emoce přináší část pravdy, nutnou k uvědomění si celku.

Uvědomování je proces. 
Někdy delší, někdy kratší.

Nemá smysl se trápit hodnocením tohoto procesu 
a srovnáváním se s druhými.
Jednoduše to nechce být takové, jaké to je.
Nikdy neznáme celý příběh, abychom mohli zhodnotit,
proč se to děje právě v tomto vztahu i nám.
Ve všem je určitý řád, kterému nemusíme rozumět,
stačí se uvolnit a přijmout to takové, jaké to je.

Prožívání emocí je také proces.
Přirovnávám ho k surfování po vlnách.
Pokud chceš dokončit celý procest prožívání naplno až do konce,
nesmíš se leknout ve chvíli, kdy to začne být fyzicky nepříjemné.
Přichází vlna, ty na ní naskočíš a v nejvyšším bodě můžeš dostat strach, že tě živel stáhne pod hladinu, že to neustojíš, že na to ještě nemáš dost fyzické síly, nebo na to nejsi připraven(a). 
Ale právě to je ten okamžik pravdy. 

Je to ta chvíle, kdy se buď vzdáš a ukončíš proces předčasně,
nebo vydržíš nepříjemnou chvíli a dojedeš bez ohledu na to, co se právě děje s tvým tělem (může tě bolet srdce, můžeš plakat tak, že to nedokážeš zastavit, zívat, může se ti hůře dýchat, rozbolí tě hlava.....) až do cíle, kde se ta ohromná vlna změní na klidnou hladinu plnou klidu a uvědomění.

Někdy cítím svou osamělost, bez ohledu na to, zda kolem sebe mám skvělé a milující lidi i partnera do takové hloubky, že mi moje srdce málem skáče z hrudi. Je to fyzická bolest tak ohromná, že jí v tu chvíli nemohu a ani nechci přehlížet. 

V tu chvíli si do svojí osamělosti doslova a do písmene sednu. 

Uvítám jí, jako projev života a začnu si s ní povídat. 

Nacházím spolu s ní důležitou část pravdy, která přichází s procesem mého vlastního uvědomění.

Někdy je tak silná, že jen dýchám, vidím při vlně osamělosti všechny osoby, které mi jí v životě připomněly. 

Neživím ovšem žádný osobní příběh o tom, kdo, kde a jak. 
Není to důležité. Přišla teď a tady.

Důležitý je jen můj vztah s emocí, která přišla. Informace, která skrze ní přichází. Sednu si do ní, jsem v ní.

Nehledám nikoho, kdo by mou osamělost vyřešil, naplnil. 
Nikdo takový neexistuje.
Nehledám řešení v žádném vztahu, protože pokud je zde osamělost, nebo jakákoli jiná emoce, je to jen ve mě, nikde venku. 
Můžu mít tisíckrát nádherný partnerský vztah, kde je přítomna láska, růst, ocenění, jistota, nejistota....
to ovšem neznamená, že ještě předtím, než jsem se rozhodla jít životem ve dvou, nebyla jsem již dávno ve vztahu s vlastní bolestí a osamělostí, kterou mohu prožít jen já sama.

A když jsem úplně nahoře na vlně, která má takovou sílu, že mě v tu chvíli může celou pohltit do hlubin, dovolím si to - neustoupím, ale prožiju, prodýchám, ať se děje cokoli. Nakonec fyzická bolest ustoupí a v tu chvíli si uvědomím, proč mě opět přišla navštívit. A s jakou intenzitou mě učí lásce a laskavosti.

Tehdy cítím zase ten známý klid a vím, že co jsem měla prožít jsem prožila naplno, lidsky a beze strachu, že mě to smete. Stačilo jen povolit, dovolit a jít spolu s vnitřní vlnou. Vlnou, za kterou nelze vinit život, druhé lidi, okolnosti, ani vlastní tělo, pokud jde o zdraví.

Umíme řešit prakticky cokoli, ale prožívat naplno se ještě učíme, je to tak v pořádku a lidské.

Někde v procesu, kdy to začne být nepříjemné, strach ještě kdekoho zastaví. Věřte nebo ne, povolením vlastní sebekontroly přijde stav klidu a pochopení, který stojí za občasné setkání s vlnou a vnitřním surfařem, který má veškeré schopnosti k tomu jí ustát.

 

Shumavan