Emocionální obrana

OBRANA EMOCIONÁLNÍ - odpor jen prožívat v tichu emoci, namísto výbuchu ven, který sice krátce uleví, ale uvědomění nepřichází - jen další myšlenka, že jsem to zase nezvládl, že to zase bouchlo.

Tuto obranu mají lidé upřímní, nebojí se ukázat, že je něco trápí, nepředstírají, že jsou v pořádku, když to tak necítí. Je pro ně však těžkým oříškem být chvíli ticho a jen pozorovat prožitek. Doma se naučili rychle reagovat, vyjádřit se, když mlčeli a nereagovali, bralo se to jako ignorace. Vše ve spěchu, v nervozitě, ve strachu se neprojevit, protože by přišel trest, nebo dlouhý rodičovský proslov (ty než se vymáčkneš) a pokud se projevili v emocích, tak to taky nebylo ideální - co se zase vztekáš! Dnes svou hlavní potřebu hledají v jistotě - tam, kde je klid, ticho a není tu strach, že se něco očekává rychle a ve spěchu.

Tento způsob obrany se nedokáže soustředit na prožitek v tichu, ale má potřebu vyslat tu silnou energii ven do prostoru - má silnou potřebu ZAREAGOVAT - bouchnout.

Zakořeněné zvyky této obrany:

Potřeba zareagovat - rychle, jakkoli, odpovídat.
Věřím myšlence, že musím vždy zareagovat.
Věřím myšlence, že nejsem schopna zareagovat rychle.
Strach nereagovat a nemluvit, či dokonce nemyslet, neprojevit se.
Vztek, že se neumím vyjádřit tak, jak bych chtěl/a.
Raději to ze sebe vysypu ven, než mlčet a být ticho.
Sice cítím, že se mi nechce mluvit, ale mluvím, neboť stále si namlouvám, že to ode mě lidé očekávají (rodiče).
Moje mysl mi říká, že je na mě vyvíjen nátlak se rychle a ve spěchu vyjádřit - mám strach se nevyjádřit.
Věřím myšlence, že emůžu být nikdy v klidu, neumím být v klidu.
Musím reagovat i když to není nutné a nikdo to ode mě neočekává.

Způsob života: nervozita, stres, strach, spěch, vztek, křik.

Pro bytosti s touto obranou je mnohem snažší reagovat, než jen pozorovat své myšlenky, emoce a jednoduše v nich jen BÝT a prožívat je v tichu. Zatímco pozorují, přichází odpor mysli a strach neodpovědět, nereagovat na to, nevyjádřit se k tomu, jen prožívat v tichosti a naplno uvnitř v těle. Jedou ve zvyku prožívat to venku, mimo tělo, bouchnout, vykřičet to do světa. Jsou zvyklí na rychlost, nervozitu, chybí jim trpělivost a vyčkávání. Chtějí se toho rychle zbavit výbuchem vzteku a zařvat si. Tím, že vybouchnou, tím se sice částečně uvolní energie emocí, ale za bouřlivým projevem, nepřichází uvědomění daru, který myšlenka, či emoce přináší k uvědomění - k té části pravdy o sobě, kterou si potřebují složit do mozaiky toho, kdo jsou ve skutečnosti.

Překonáním této obrany mysli je TICHO - trpělivé, dlouhodobé ticho a vyčkávání v pozici pozorovatele tak, aby se z toho stal nový zvyk. Dovoluji si vůbec nereagovat, nekomunikovat, neodpovídat, když to tak nevnímám a být ticho.

Jsme v dnešním světě zavaleni informacemi, ale také silnou potřebou rychle zareagovat, či odpovědět na vše a to i tehdy, když vnitřně cítíme, že je načase začít s tichým prožíváním vlastních emocí, namísto neustálého ruchu a vytržení pozornosti mysli směrem ven. Je to takový zvyk již od dětství a pozoruji ho i na vlastních dětech, že jsou často ve svém světě a najednou je tu potřeba, aby proběhla nějaká reakce. Nechce se jim, bouří se. V tu chvíli si uvědomím své vlastní ticho a trpělivě vyčkávám.

Návrat k přírodě je v tomto případě návrat k vlastním počátkům, předkům a moudrosti, kterou naleznete třeba tak, že sedíte několik dní v přírodě a vnímáte, dokud k Vám nezačne mluvit - a to udělá vždy, když mysl odejde. Chápu, že to mnohé táhne do Indie, do Peru, neboť energie těchto míst, přináší svá uvědomění. 

Nač ale sedět v pozici lotosu a poslouchat gurua, když si mohu tady a teď sednout na kámen a vnímat v každém okamžiku, co mám přímo před očima. Stačí si uvědomit jak pozorovat. A neznamená to, že celý život strávím tímto tichým pozorováním. Normálně funguji v běžném světě, dělám, co je mi přirozené, vše je mi prostředkem k uvědomování si sebe sama.

Když mám pocit a vnímám, že si ještě mám něčím projít, abych poznala své protivníky v sobě (myšlenky, odpor, strach), pak jdu na toto místo zcela vědomě. Třeba do práce, která mě nenaplňuje, ale mnoho mě naučí, abych mohla jít dál. Učím se v přírodě v tichu, ale zároveň vnímám, že je tu potřeba ŽIVOBYTÍ a tak pracuji takovým způsobem, aby do mého živobytí přišly i peníze. 

Můžeme si povídat, inspirovat se, ale i vytrhávat se z pozorování života neustálými otázkami a odpověďmi. 

Dovolme si prožít ticho a vůbec nereagovat. Neodpovídat hned. Tím také dovolujeme druhým lidem kolem nás prožívat své vlastní ticho, nedáváme jim na zlatém podnose odpověď - nechť si jí prožijí a uvědomí sami - nemůže to být ani jinak, neboť dokud si sami nedojdou k uvědomění, byť by to byla odpověď sebevíc pravdivá - je pro ně jen myšlenkou.

 

Shumavan
www.shumavan.cz