Hlavně seď a nic nedělej!

Jsem hyperaktivní a baví mě to. 
Někdy se stává, že mě přepadnou unavené myšlenky - typu nemám čas a mám toho hodně, jakmile si ovšem uvědomím, že svou pracovní náplň vnímám současně jako čas pro sebe, neboť mě to baví a zcela naplňuje, je to pryč. 

A ráno si nechávám vždy dostatečné volno, abych měla čas na meditaci, procházku, nebo jakkoli jinak - jen pro sebe. Nikdy mě nenapadlo, že tím nerelaxuji a jsem stále produktivní.

A tak se výjimečně stalo, že jsem jedno odpoledne měla skutečně jen pro sebe. Už první myšlenka - měla bych tento čas pro sebe produktivně využít, ve mě vzbudila vnitřní kontrolku. Nedařilo se mi usnout - to bych brala taky jako produktivní, ale namísto toho jsem v posteli prožívala touhu vyskočit z kůže. Chvíli jsem koukala do zdi, zatímco s tělem šila touha se zvednout a jít něco udělat. A pak to začalo nabírat na obrátkách - rozečetla jsem si najednou tři knížky. Rozebrala jsem dvě sady karet, zatímco jsem měla touhu u toho současně číst i ty tři knížky. A myslela jsem i na to, jestli by nebylo výhodnější se i najíst, abych ten pocit nějak přebila. Tři knížky rozečíst, mandarinku, jablko a banán rozjíst, ale nedojíst, protože ani hlad ani chuť nemám.... 

To není popis dramatu :-) neb se u toho usmívám. 
Baví mě pozorovat své hloubky a být v sobě, když se to děje.
Neodbíhám, byť drama vnitřního pocitu sílí a je to kapku nepříjemné. Už vím, co to znamená.
Je to popis soustředěného a hlubokého pozorování, který mě pěkně navedl podívat se na to blíž.

A zjistila jsem, že byť si myslím, že umím relaxovat a nic nedělat, mám za tím nějaké velmi hluboké prožitky:

meditace je pro mě užitečná aktivita
spánek je pro mě užitečná aktivita
procházka v přírodě je pro mě užitečná aktivita
Při všem, co jsem brala jako relaxaci a odpočinek vlastně něco dělám! Něco užitečného. Ale jen tak se koukat do zdi? Brrr :-D

A hluboko pod tím dětský prožitek.
Doma se uklízí, maminka všechno dělá sama, protože my děti, to děláme buď pomalu a nebo stejně špatně - nedokonale. Jsem nadšená a zapálená do všeho (to jsem si dokázala znovu obnovit v dospělosti při vší vnitřní práci), chce se mi pomáhat rodičům, vnitřní ohýnek ještě plane a moje nadšení je obrovské, až prásk... a místo pomoci, rozbitá váza. Nějaká vzácná. A přichází vodní vlna, která ten dětský ohýnek okamžitě uhasí 

- VÍC ŠKODY NEŽ UŽITKU
- PO TOBĚ POHROMA
- SEDNI SI TADY A RADĚJI NIC NEDĚLEJ A NA NIC NESAHEJ.....

Vydýchávám ten pocit v těle a touhu vyskočit z kůže a už mi to celé dochází....

NICNEDĚLÁNÍ JE FORMA TRESTU.
TEĎ JEN SEĎ, V PROVINILOSTI A STUDU, ŽES TO ROZBILA A NIC NEDĚLEJ, JEN PROBOHA SEĎ A NIC NEDĚLEJ....
Nikdy jsem neslyšela od maminky styď se a buď provinilá. Dokázala jsem se takhle potrestat sama od sebe :-) Dokázala jsem se stydět velmi aktivně a s plnou pozorností, aniž by mi to kdokoli řekl.

A tak znovu prožívám v posteli nicnedělání, jen sedím, nic nedělám a mám pocit, že je to za trest. Šije to se mnou na všechny strany, jako v dětství, kdy mám chuť vyskočit a odejít z nicnedělání holčičky, která se snaží tělo udržet v klidu - zatímco by nejraději slepila vázu, napravila škody, zpívala a tančila a obrátila to v nějaký vtípek, kterým bych zas všechny doma pobavila. A tak jdu za ní a říkám jí: Dovoluji ti vstát a tančit. Dovoluji ti slepit vázu a všechno obrátit v žert. Dovoluji ti nadhled i to, že s tebou právě teď šijí všichni čerti a potřebuješ se hýbat. Už nemusíš svou potřebu hýbat se a tančit ničím přebíjet - zajíst, zaplácnout nějakou jinou aktivitou. Prostě to jen dělej, to, co jen chceš. Jsem tu s tebou a miluji to, že jsi taková malá chodící pohroma, která svým ohněm otevírá a hřeje nejedno lidské srdce, přináší lidem radost a smích, když zase něco provedeš mimo měřítka :-) A holčička se rozmrazila, usmála se a už věděla, že nic nedělat není žádný trest, vina a stud, ale může odpočívat tak, jak uzná za vhodné. Někdy užitečně a někdy neužitečně. Může být moc a může být jaká jen chce být a nemusí se za to stydět, ani mít pocit viny - že je divoká.

A dnes jsem si naordinovala krásných 20 minut zírání do zdi.
Bylo to velice krásné a tělo se již neošívalo a jen si užívalo klidu a míru s ohnivou duší uvnitř. Dvacet minut neproduktivního zírání. Jaká slast :-)

 

Shumavan