Jak doma vychováváme

K VÝCHOVĚ DĚTÍ, jak je to u nás.

Ačkoli venku to ještě (pro mě) občas bouří, v našem rodinném kruhu je většinu času klid a mír. Nebylo to tak ale vždy, stála za tím především moje proměna a ztráta spousty stereotypů, které jsem si přinesla z domova. 

Zjednodušeně, pokud chyběl respekt ze strany dětí (mám kluky 8 let a 6 let), tak jsem ho v té chvíli někde ztrácela ve vztahu k sobě, když NEfungovala dohoda a dítě slíbilo, že se zamyslí, co s tím uděláme a pak se na to vykašlalo, pak jsem se musela zamyslet nad tím, čím to, že je to důležité JEN pro mě a NE pro něho. 

Většinou to opět souviselo s nějakou nepodstatnou záležitostí, na kterou jsem zbytečně tlačila. Případně ve mě byla nějaká vlastní nespokojenost se stavem věcí a přitom jsem ji mohla klidně hodit za hlavu. Na to, co bylo a je skutečně důležité se kluci totiž chytili vždy a pokaždé jsme to společně dali dohromady tak, aby se klid a mír vytvořil. Bylo to totiž důležité pro obě strany a obě strany převzaly svou zodpovědnost.

Musela jsem se naučit jak zacházet s úplně odlišným temperamentem staršího syna, než mám já. To pro mě bylo úplně nejzásadnější. Točil mě do vrtule svou hlasitostí, exhibicionismem neustálou potřebou pozornosti, většinou způsobem, který byl vidět kilometry daleko a mě připadal už přes čáru. Takže jsem se musela dlouho učit, vidět svět jeho očima, které se chtějí JEN bavit a změnit svůj přístup k uvolnění a zábavě, bez toho svého melancholického detailního zodpovědného přístupu a chtění dokonalosti. To jsem v sobě musela změnit především. Vnitřně si ukotvit, že o NIC nejde. 

Ale pokud jde o důležité věci, které jsou důležité pro obě strany, tak to hranice vyžaduju a to způsobem, že přes to nejede vlak. Nevím jestli jsem v tu chvíli šéf a direktor, ale dělám to, jak cítím a jak vím, že to u nás zafunguje. Oni o našich "přes to jako rodiče nepůjdeme" ví a respektují to, protože ví, že zbytečné hranice nevytváříme. V tomto ohledu je důležitý respekt k partnerovi, který to mnohdy vidí ještě úplně jinak než já. A zvláště pokud jde o "výchovu" kluků, je jeho mužský přístup ještě o to důležitější. 

Jsou zvyklí, že když přijdeme ze školy, tak tzv. odkládáme uspokojení a jdeme na úkoly. Ví, že se převlečou, složí si věci a automaticky jdou do tašek, aby se vrhli na úkoly. Vyžaduju to i proto, aby se naučili, že odkládat "nepříjemno" kvůli neustálému příjemnu a rozptylování není v rovnováze a na druhou stranu dobře ví, že zábava chybět také nebude. 

Mladší, který je stejného ražení jako já mi jen řekne: hotovo, podepsat. Starší vyžadující pozornost chce spolupracovat se mnou, aby to byla společenská zábava, tady pořád dokola opakuju, opakuju a on jako sangvinik pořád zapomíná, zapomíná a já vím, že to souvisí s jeho temperamentem a je to v pořádku-respektuju ho. Občas se zamračím, když vidím, že píše něco jiného, než si předtím řekneme, ale vím, že má těkavou pozornost a to jsou ty věci, které na něm nezměním (tedy nemají smysl řešit a dělat kvůli nim vědu a průvan). 
On ví, že úkoly jsou pro NĚJ důležité, že je nedělá kvůli mě (pokud to tak dítě nemá, tak není zmáknutá ve výchově zodpovědnost za sebe sama a na tom pracujeme v každé situaci hodně důsledně) a ani kvůli známkám a já vím, že je dělá svým určitým způsobem a že to naše neustálé opakování u něj vytváří zvyk, ač to není hned vidět.

Mnohokrát jsem se přesvědčila, že když mi něco ve výchově nefungovalo, tak jsem v té situaci přebírala (nevědomě) zodpovědnost pouze já. Třeba když nechtěli vstávat ráno včas do školy. Tady opravdu pomohlo jen to, že jsem je nechala okusit přirozené důsledky. Staršímu to vadilo, protože má rád učitelku a nemá rád, když se na něj mračí (jako já). Mladšímu to vadilo, protože nesplnil úkol a byl středem pozornosti-to nesnáší. Vstávají díky tomu kvůli sobě-ne kvůli mě. Já to ale musela taky pustit a sedět si na rukách, zastavit pusu a vnitřně to zároveň úplně vypustit a srovnat se.

Někdy se ty změny nedějí, protože vy to pustíte JEN navenek, aby to tak vypadalo, ale vnitřně to tak nemáte... a oni to, potvůrky, dobře vycítí. Neskočí vám na špek, protože ví, že uvnitř jste nejistí a rozfouknou vás svým prvním nesouhlasem. Když v té zkoušce nejste pevní a najisto, tak vás potom rozdrtí při prvním záseku. To platí nejen u dětí, ale kdekoli. Když jsem se nechala a vzdala to, bylo po respektu a mohla jsem začít zase od nuly. Když jsem vydržela a někdy hodně dlouho, tak se plody práce dostavily vždy.

Nerozmazluju, ale miluju, motivuju, tak jak každý z nich potřebuje (oba úplně odlišně!) a pouštím. Taky už nedělám v životním programu věci, které (především mě) zatěžují. Nikam se neženu, když to necítím, tak to nedělám, kvůli nikomu, ani kvůli nim. Tím jsem i v té výchově tak nějak pevnější a stabilnějí a oni ví, co ode mě čekat i já od nich.

Žádný specifický způsob neexistuje, ale hodně pomáhá i celkové pevné rozhodnutí. Jestliže chci, aby dohody (o kterých třeba pochybujete u Nevýchovy Katky Králové) fungovaly, tak prostě budou i kdyby to znamenalo těžší a delší průpravu a neustálé připomínání, kdože tady má vlastně zodpovědnost a jestli ji skutečně mají rodiče i děti, tam kde jde o ně. U hodně dětí, logicky proto, že jsme to měli jinak a chceme to pro ně jinak, vidím umetanou cestičku, jsou chráněné před všemi důsledky, nemusí na nic čekat, ničeho se vzdát, všechno hned a díky tomu je i DOHODA dělaná tak, že 90% zodpovědnosti má rodič a jen 10% dítě. A tak to opravdu nefunguje.

Pokrok s dětmi je neustálý proces, kde nemá co dělat pocit viny ani pocit, že to nemá cenu.

Ať se všem daří, tak jak to cítíte vy. Na tohle totiž návod není.

Shumavan