Jak se otevřít důvěře

Jak důvěřovat?
Důvěra je přirozenou součástí uvolněné přítomnosti.
V uvolněné přítomnosti není žádná snaha o důvěru,
ta jednoduše a velmi přirozeně vyvstává a JE.
Snažit se důvěřovat je TLAK.
Zapomeňte na chvíli na myšlení, 
vložte každou svou myšlenku i otázku do srdce
a soustřeďte se na prožitek.

Jak se cítíte, když jste s někým, kdo je pohlcen strachem?
Je to pocit nervozity, nebezpečí, strachu a stresu 
a to tady a teď, kdy ve skutečnosti nic nehrozí.
A jak se cítíte, když jste s někým, kdo je uvolněná přítomnost?
Je to pocit bezpečí, zastavení, neskutečný klid a důvěra.

Cítím se tak sama se sebou ve stavu uvolněné přítomnosti. 
Když JSEM v přírodě, maximálně ponořená ve vnitřním
klidu a moudrosti. 
Když pracuji s člověkem a vnímám jeho skutečné já, 
zatímco se ztrácí v identifikaci s někým imaginárním ve své vlastní mysli. Vkládám svou mysl do srdce.
Vkládám jeho mysl do srdce, aby viděl, 
jak nádherný ve skutečnosti je, 
co je iluze myšlenky a emocí a co JE.
Cítím se tak se psy, když v důvěře ležíme vedle sebe.

Cítím se tak s dětmi, když jsou uvolněné a samy sebou.
Není těžké pocítit, kdy je starší syn ještě uvolněným dítětem,
a kdy se identifikuje s něčím, nebo s někým, ve společnosti kamarádů. Je ve věku dospívání, kdy odbíhá od sebe směrem ven. Dokud byl malý, byl touto uvolněnou přítomností, jako jeho mladší bratr. Nyní dospívá, společnost přebírá vládu a odklonem od sebe směrem k iluzím, započal své vlastní poznávání,
kým ve skutečnosti je - důvěřuji tomuto procesu.

Důvěrou v tento proces dovoluji celé své (a jeho) bytosti, aby si prošel vším, co je pro něj určeno. Svou část v procesu jsem odvedla a další část, kdy si dovoluji posouvat veškeré hranice, tady a teď žiju. 

Jako dítě si vybavuji ten nepříjemný pocit v těle ze strachu a nedůvěry, kterou do mě vkládala maminka. MYSLELA to dobře. Bála se o mě. Hlavou se jí šířili nejrůznější katastrofické scénáře. Z toho, co se mi všechno může stát. Jako dívka jsem neměla takovou volnost, jakou měl můj starší bratr, protože tu byl další katastrofický scénář, že jako dívka jsem slabší, někdo mě může zneužít. Vždy mě musel někdo doprovázet. Tyto katastrofické scénáře jsem si dlouhou dobu nosila v podvědomí. V různých formách jsem si pak v životě dokazovala, že nejsem slabší, ani zneužitelná. Ty doby jsou pryč, neboť jsem to všechno vytáhla na světlo a uvědomila si - tím jsem se dostávala sama k sobě na čím dál delší a delší okamžiky. Všechno je v pořádku - cesta. Krásný proces. 

To hlavní, co jsem jako dítě - ještě v sobě - chtěla předat mamince bylo: Pokud nedůvěřuješ životu (vesmíru), důvěřuj alespoň skrze mě, že vím už teď, kdo jsem a kam jdu. Že všechno se děje a byť by sis přála to ovlivnit a mít mou cestu pod kontrolou, s přáním, aby se mi nestalo nic zlého, nejde to. Jen důvěřuj, uvolni se, buď plně přítomná.

Dnes to všechno mohu znovu prožívat skrze vlastní děti. Jestliže jim mohu něco dát, ať se tak děje přes tuto vědomou část mého bytí, nikoli přes myslící bytost, kterou nejsem. Ať je rozvíjí v plném vědomí ta část, kterou mají stále v sobě, kterou nemusí nikde hledat ani vytvářet. Od které mají právo se na čas, v době dospívání, odklonit a zase se k ní vrátit. Ať se to děje přes milující, klidnou a uvolněnou přítomnost, kterou se mnou mohou denně prožívat. 

Nesnažím se milovat své děti - jednoduše se to děje. 
Nesnažím se důvěřovat, důvěra vyvstává skrze mě, děje se, a v této důvěře se dějí ty nejkrásnější prožitky, jaké si mysl nedokáže představit. Nemluvím o štěstí, natož o nějakém fiktivním úspěchu - to je jen stav, který přichází a zase odchází, jako myšlenka, jako emoce. Mluvím o nečem daleko větším. Vysoce přesahujícím. Nádherném, čistém, bez hranic a definic.

Netlačte, prožívejte.
Nehledejte, máte to již u sebe.
Neřešte, vše je vyřešeno.

 

Shumavan