Jaké navazujeme vztahy?

Navázání vztahu je tím nejčastějším způsobem, jak se vymanit z rodičovského sevření. Partneři mohou cítit, že se k sobě moc nehodí, ale je tu NĚCO, co slibuje prospěch. Na jedné straně povznášející pocit, že jsem schopen pomoci jinému člověku a na druhé straně úleva, že se na problém, který vypadal neřešitelně, našel pomocník. Při volbě partnera hrají nevědomé procesy daleko větší roli, než ty vědomé. 

Základem jsou tyto dva nevědomé procesy:

1. Vybíráme si partnerství, kdy jeden z partnerů má nadbytek toho, co druhému schází. Má protikladné zranění, kdy s velkou určitostí vykazuje jeden z partnerů zesílené vlastnosti, které chybí druhému partnerovi.

2. Partneři, kteří nejsou vhodni k tomu, aby spolu opakovali vnitřní drama, nepřipadají pro úzké spojení v úvahu. S absolutní jistotou se sbližují lidé, kteří spolu inscenují dramata a tragédie svých dětství. 

Jinými slovy, ti ostatní, kteří by se na první pohled jevili, jako ti vhodní a podobní nám - NÁS NEBEROU. Berou nás za srdce jen partneři/partnerky s velkým potenciálem dramatu, či posílenými vlastnostmi, které nám chybí.

Kořeny dramatu pochází většinou z prvotního vztahu, který ve svém životě prožíváme - s maminkou. Jestliže nejsou dostatečně uspokojeny základní potřeby pozornosti, potvrzení, náklonnosti a zabezpečení, dítě se začne stahovat do "nadřazené izolace" NIKOHO NEPOTŘEBUJI, jsem mnohem lepší, než osoba, od které jsem očekával lásku (matka) jsem tedy sám sobě/sama sobě ideálem. To, co odmítání ze strany maminky způsobilo, je znehodnoceno: Nedáváš mi to, co potřebuji, a rozhodně ti nedám najevo, že něco potřebuji... toho se ode mě nedočkáš... To jsou v dospělosti, tak časté radikální tlusté čáry za vztahem, dramata neustálých rozchodů (převzetí moci a kontroly, které hrozba rozchodu poskytuje) a usmiřování v posteli (potvrzení lásky, sebepotvrzení, potřeba pozornosti).

Nadřazeně izolovaný partner, k sobě táhne do partnerství opačný a chybějící princip - opačné zranění, většinou osobu, které rodiče vytvářeli závislostní schéma (třeba otec, který si ze své dcery udělal partnerku, svěřoval jí svá tajemství, svá trápení, neštěstí ze vztahu s její matkou, dával na ní brzy břemeno dospělosti a zodpovědnosti - pokud tu se mnou nebudeš, už nebudu mít nikoho, nebo matka, která si partnera udělala ze svého syna - musíš se o mě postarat, musíš mi dávat peníze, jako kompenzaci za zradu tvého otce....) - MUSÍM SE HODNĚ SNAŽIT, ABYCH BYL/A MILOVANÝ/Á ... Byť mě neustále můj izolovaný partner odmítá, nedává mi žádný projev lásky, nejde se mnou do vztahu, dává mi jen malé naděje a střípky, je to má vina, nesnažím se dostatečně, udělám pro něj všechno na světě, překonám všechno jen za trochu lásky.... A když už nemůžu a chystám se z tohoto vztahu odejít, znovu nastane stejné drama, neboť izolovaný partner, který předstírá, že NIKOHO NEPOTŘEBUJE... trpí ve skutečnosti strachem z toho, že zůstane sám a opuštěný. Dá mi nějakou útěchu, donese kytku, pozve mě na večeři... konečně se snaží! má mě rád/a  tedy přeci má smysl se dál snažit... a jakmile je tu jistota, že zůstane, opět izolace... a tak stále dokola a dokolečka... AŽ 

až.... si oba uvědomí své nevědomé procesy, až převezmou plnou zodpovědnost za sebe, za své pocity, za to, jak se cítí tady a teď... až si plně dokončí vztah s matkou a otcem a nebudou jako východisko z této osobní tragédie hledat partnerský vztah. Nikdo totiž neuteče před svým zraněním, před svými nedokončenými procesy, ani romantická láska to nevyléčí, ani nikdo jiný na světě - jen my sami jsme tím léčitelem, který umí vyjít z bludného kruhu dramatu a nastoupit cestu KDY...

1. si přizná, že je izolovaným nadřazeným já, které hledá moc ve světě, kdy si namlouvá, že NIKOHO NEPOTŘEBUJE...a ve skutečnosti je závislý na uznání, pozornosti, sebepotvrzování. Je tu strach z přijímání - že bych musel/a být vděčný, něco potřebovat, zejména pomoc, je slabost ...

2. si přizná, že je závislostním já, které dosud má úzký vztah s rodiči, kdy je jeho moc a hodnota závislá na tom, jak moc ho/ji někdo potřebuje... kdy dávání a zodpovědnost za druhé je forma zvyšování sebehodnoty, sebelásky a sebepotvrzení.

3. a nakonec pochopí, že není ani jedno z těchto JÁ, že je daleko víc, než jeho zranění, než všechny tyto nedokončené vztahy... a společně, nebo každý zvlášť, dojdou k tomu, co je skutečně podstatou vztahu - a to je LÁSKA. Žádná dramata, tragédie, slastná usmiřování, zraňování... ale LÁSKA... TA SKUTEČNÁ, která bere to dobré i to špatné, ta, která překonává všechny rozdíly i deficity... 

Východisko existuje, je ve schopnosti zajít za osobní příběh a poznat to, kým skutečně jste.

 

Shumavan