Jakou část pravdy o sobě samých nám přinášejí emoce?

Mnoho lidí nahlíží na emoce, jako by to bylo něco, co se v žádném případě nesmí vypustit ven, přesto bych vám ráda napsala, že emoce dokáží být našimi velkými pomocníky, když si toto vnitřní prožívání dovolíme. Pokud se je naučíme rozeznat ve vlastním vědomém prostoru, umíme je zachytit, pozorovat, všímat si jejich poselství a navíc jim dovolíme odejít z našeho těla, pak startujeme uzdravovací proces plný úlevy a radostného prožívání v životě.

Když nevěnujeme bdělou pozornost emocím, dusíme je v sobě, potlačujeme, tvrdíme, že nejsou, pak máme tendenci je začít přehánět do extrémů. Čím delší čas je zavíráme v sobě a ukládáme do těla, tím delší čas potřebují emoce k rozpouštění a uzdravování.

HNĚV, VZTEK - se objevuje v životě tehdy, když je načase začít ctít své vlastní hranice a vytvořit si prostor, kde máme příjemné pocity, cítíme se v bezpečí a kam již nedovolujeme vstoupit někomu, kdo naše hranice soustavně překračuje. Je to nahromaděná emoce lidí, kteří nejsou zvyklí říkat slovíčko NE, pokud někdo překročil hranice, pokud si dovolil víc, než je zdrávo, protože NE pro ně znamená odmítnutí a to si u konkrétních "autorit" nesmí dovolit tak, jako v dětství. Dost často říká ANO lidem, o kterých si myslí, že jim slůvko NE říci nemůže - mamince, tatínkovi, babičce, partnerovi, dětem, kolegům v práci, v běžném komunikačním styku s lidmi, které neznají a ke kterým se MUSÍ chovat slušně. Tisíckrát překročená hranice, kdy dovolí se sebou vláčet, nenaslouchají a nedovolují sami sobě, ale poslouchají a dovolují druhým dělat něco, co už je za jejich únosnou míru. V tu chvíli se chce vnitřní dítě léčit a dovolit si říkat znovu NE. Pokud se tato emoce začne v životě dost často objevovat, je opravdu načase naučit se ctít sebe sama, svůj čas, svůj prostor, své hranice a naslouchat svým potřebám. A začít to trénovat denně. Dovolit svému vnitřnímu dítěti, aby se ozvalo a řeklo NE a být tam s ním, dokud se vnitřně neuklidní a nepřestane cítit ohrožení.

SMUTEK- se začne projevovat, když nám v životě někdo, nebo něco velmi chybí a my bychom se měli znovu vrátit do té chvíle, kdy nám někdo v životě scházel, dlouho jsme to potlačovali, nebo si ani nepřiznali, že nám chybí. Stejně tak můžeme potlačovat stesk po rodičích, že nás někde nechali opuštěné, stesk po domově. A tím domovem můžeme myslet i světlo, protože mnozí z nás stále ještě odmítají život v těle a chtějí se vrátit domů - hlavně to tady na Zemi moc neprožívat, žádné emoce, žádné jiné prožitky, než ty příjemné a šup zase rychle domů. Tento stesk po domově je někdy tak silný, že celý život nezapneme prožívání, protože je tu obava z toho, co se vylije ven. Smutek je třeba si prožít, ať je to zkušenost se smrtí, s odcházením někoho důležitého, je třeba si ho prožít v těle, posadit se do něj a často navštěvovat vnitřní dítě, které něco, nebo někoho ztratilo, nebo se necítilo dobře opuštěné - nenechávejte ho tam samotné, jděte za ním a promlouvejte s ním denně. A dovolte si v životě prožívat všechno, ať to chvíli bolí, neboť za chvilkovou bolestí je velká úleva, pravdivost a autentičnost. Není to jen vyhýbání se něčemu, ale život takový, jaký je tady a teď v těle.

STRACH - to je obrana před tím vylézt z komfortní zóny, do neznámé nekomfortní zóny. Je to jasná potřeba prevence, před něčím se ochránit, obhájit se před útokem, který sice neprobíhá ve vnějším světě, ale dotyčný má tuto představu, že ho vnější svět právě něčím ohrožuje hluboce vžitou a "myslí si" že právě útok na jeho bezpečí probíhá. Velmi dobrá kontrolka, kdy za nás mluví strach, nikoli láska, je pocit ODPORU. Odpor k něčemu, nebo někomu je vlastně strach z té situace, nebo z té osoby, kterou v tu chvíli vnímáme jako silnější a ohrožující naší komfortní zónu, ve které jsme se už uvelebili a je nám v ní dobře. Ale právě tato osoba, či situace kde je odpor (strach) je naším největším učitelem, protože nám ukazuje, že je načase z bezpečné komfortní zóny vylézt a být k sobě pravdiví. Že něco potlačujeme hluboko v sobě a bráníme se to vidět. Nechceme to znovu prožít, proto používáme prevenci, abychom se tomu prožitku vyhli a nikdy ho nepustili ven - neprožívali. Kdy chceme prožívat jen jednu stranu mince, třeba radost a lásku, ale nedovolíme si přiznat sami sobě, že máme strach vypustit prožitek bolesti a strachu, který právě přišel do našeho prostoru. Vyhýbání se, úhybné manévry a obhajování sebe sama - svých slov, činů - to je známka strachu.

Zacházejte s emocemi podobně jako s vnitřním dítětem - s láskou, s respektem, vědomím. Nesmí sem vstupovat odmítání, potlačování. Čím víc emoce odmítáte, tím víc se snaží přihlásit se o slovo, abyste si jich všimli. Naopak respektování emocí přináší úlevu a daleko menší intenzitu, přestane vám to otravovat život a přestane to ničit i vaše okolí.

POTLAČOVÁNÍ EMOCÍ
Nic není zjevnější než potlačování prožívání a emocí, zatímco ostatní to bije přímo do očí, ten, kdo něco potlačuje je radši slepý a hluchý. Zkuste si to představit.

Všimli jste si, že lidi, co potlačují svůj strach (buď z vás, nebo z čehokoli) mají tendenci se obhajovat, vymlouvat, užívat slovo ALE, vymyslí skoro všechno, aby se vyhli střetu s tím, čeho se bojí - nechtějí už nic řešit.

A co lidé, kteří potlačují svůj hněv, všimli jste si, jak chtějí mít pořád klid? Pokoj a každé překročení hranic vnímají nelibě? Hele teď ne, nikam nejdu, promiň, někdy jindy, chci mít klid a chci být sám/sama.

A co potlačování smutku? Jak pořád hledají někoho k sobě, na koho se pověsit, na kom záviset, nic je o samotě nebaví, z ničeho nemají radost, když jsou sami, potřebují partnera! bez něj je všechno šedé a smutné.

A co když potlačují vinu? Jak moc jsou pořád připravení pomáhat i na svůj úkor, jen aby se necítili provinile, že něco neudělali pro ostatní?

A co ti, kteří nejvíc potlačují bezmoc? Ano chtějí mít všechno pod kontrolou, každého, včetně sebe sama, nedokáží se uvolnit, hlavně v hlavě, abych nemusel prožívat zase bezmoc... už to chápete?

Je to tak zjevné všem okolo, ale my děláme mrtvé brouky dál. Hlavně se vyhnout prožívání a ještě přesvědčit okolí, že jsem zcela v pořádku, že nic neprožívám a nepotřebuju - kolikrát jsem už slyšela, zase něco řešit? 

Ne ne ne, řešit NE, my už dávno nic neřešíme, ale učíme se prožívat naplno a naslouchat konečně sobě - co doopravdy teď a tady cítím? co doopravdy právě teď prožívám? Emoce se stejně nevyřeší, to bude chodit k vědomí celý život, jen to nemusí chodit jako tornádo, ale jako jemný vánek, který nás v prožívání podporuje.

Už chápete definici, že vědomí obsahuje vše a současně nic? Obsahuje emoce, myšlenky, pocity, současně ale ničím z toho není. Nejste to vy - ten vztekloun, ta hysterka, ten uplakánek, ten vyděšený člověk, vy jste NIC, jste kdo jste. A z toho NIC pozorujete emoce, které chtějí jen na chvíli své uznání a jakmile ji dostanou, hned zase z prostoru vědomí zmizí.

A PROČ CHCEME, ABY PROŽÍVÁNÍ ZASE NASKOČILO?
ABYCHOM SE OPĚT VRÁTILI DO TĚLA, NIKOLI MIMO TĚLO?
Ne proto, abychom odteď cítili jen smutek, hněv, nepříjemné pocity, ale hlavně proto, aby po prožití těchto nepříjemných emocí přišlo prožívání emocí příjemných, jako je znovunalezená radost, hra, zábava, tvořivost, abychom si užívali zase život a prožívání života - to všechno, co se zazdilo za nepříjemným prožitkem a chce zase ven. 

Aby si to smutné, naštvané, bezmocné, vinné, vyděšené dítě pustilo své tehdejší prožívání a pod nimi na dně objevilo dovolení si prožívání úžasných prožitků, zážitků, hry a zábavy v těle. Abychom si opět začali hrát, milovat se, tvořit a neutíkali už. A abychom to umožnili a dovolili našim již narozeným dětem, které jsou naším věrným zrcadlem a kterým mnohdy děláme jen to, co sami sobě.

 

Shumavan