K procesu odpoutávání

Někteří z vás mi píší zprávy ohledně odpoutávání, že by se přeci nemělo jen tak sedět a nic dělat, že by to chtělo alespoň vyvíjet snahu, aktivitu. Či poprosit o jakoukoli pomoc zvenčí, třeba v podobě terapie... Předně můžete dělat cokoli Vás napadne, co chcete, co cítíte, je to celé na vašem svobodném rozhodnutí. Odpovím na otázku, proč jsem napsala, že jde o prodlužování celého procesu.

Celý proces odpoutání je o dvou důležitých prožitcích. 

1. PŘIROZENOST
O cokoli se v životě příliš snažíme a ono to stále nejde a nepřichází je spojeno s myšlenkou: když "toho" dosáhnu, budu konečně šťastný. Přičemž přehlížíme to, co v našem životě už je, je to pro nás tedy přirozené, jako dech. Chceme něco co není, případně chceme mít pod kontrolou to, co je a to si chceme udržet za každou cenu. Proto k nám přichází období odpoutávání, abychom pochopili hodnotu toho, co máme-přesněji, co právě prožíváme s lidmi kolem nás, v situacích kolem nás. Vrací nás to nejen k přirozenosti a jednoduchosti, ale samozřejmě také k přítomnosti, k rozeznání pravých hodnot i lidí, kteří s námi stojí a kterých se proces odpoutání nijak nedotkne, protože jsou součástí vašeho přirozeného života. Patří k vám bez snahy být někým, něčím, někde. Jsou s vámi, protože vás spojuje něco daleko silnějšího. Můžeme tomu říkat láska. Nečinnost není o tom, že nic neděláte, v tomto procesu Vás ovšem jakákoli činnost a snaha zase vrátí zpátky, jako bumerang. Je to období, kdy sice ve vnějším světě pořád někam chodíte, staráte se o rodinu, jste ve vztahu, nebo nejste, chodíte do práce, nebo si od ní dáváte pauzu... Vnitřně stojíte na jednom místě, máte svázané nohy a každá snaha vykročit Vás stojí rozbitá ústa a další balvánek, aby Vás to zase vrátilo zpět.

2. SAMOSTATNOST 
Součástí tohoto procesu je samostatnost, která souvisí s odpoutáním od dvou důležitých lidí našeho života-mámy a táty. Ať chcete nebo ne, ti dva se prolínají do všeho, co v životě děláme, s kým navazujeme vztahy a konečně ovlivňují i ten nejdůležitější vztah-se sebou. Jestliže v době odpoutávání a mluvím tu o nenásilném období, které přijde v pravý čas, nikoli, že vy se pro to rozhodnete, aniž byste prožili a přeskočili nějaký důležitý krok, budete žádat berličky, budete chtít zas a znovu pofoukat bolístky a ptát se, co je v dané chvíli nejlepší, co správné a co nesprávné, s tím, že Vás v tu chvíli někdo utěší, povzbudí, pak ještě nejste připraveni se skutečně odpoutat. Prožít si to naplno. V tomto procesu není místo pro nikoho dalšího, což neznamená, že vedle Vás není pořád dost lidí, těch, které milujete a kteří milují vás. To je však vnější obraz. V tom vnitřním vás nikdo nevede za ručičku, nikdo nepofouká, nikdo neukazuje cestu, tady už musíte rozlišit jen vy, kdo jste, co přehlížíte, čeho jste si nevážili, co jste neviděli-nestojí tu ani máma, ani táta, ani žádný zkušený odborník, protože vy jste ti jediní, kdo si tu zkušenost musí prožít, projít si tím vším a pochopit. Tím se uvolníte i z pout emocí, které jste dosud cítili k rodičům, naplno jim odpustíte, protože v tomto procesu začínáte naplno vidět svou zodpovědnost za život a také své chyby, které Vás staví do rovnítka mezi sebe a rodiče. Nikoho už nepotřebujete, na nikomu už nejste závislí, dáváte volnost všemu a všem, protože už víte, že jste to zvládli. Sami, na vlastní pěst, na vlastní zodpovědnost. A pokud jste to zvládli jednou, zvládnete to pokaždé. 

Ztratíte jen to, co za ztrátu stojí.
Získáte jen to, za co stojíte vy.

 

Shumavan