Když necháš zemřít staré, ožiješ

Příběh už nežije, zato v mém vnitřním prostoru ožilo úplně všechno. Život je geniální v tom, že příběh sestaví tak, aby se odkryly všechny dary, které máme k dispozici. A mě si pěkně připravil přes horskou dráhu všech možných i nemožných prožitků a emocí, abych vnímala o čem je každý příběh člověka, který za mnou přichází. Co prožíval, co vnímal, co ho bolelo... poznat to na vlastní kůži a pak být o dva kroky dál, abych znala průchod bránou i světlo na konci tunelu. Připravilo mě to pro tuhle úžasnou práci. Dalo mi to darem vidět podstatu všeho, jen se zadívám a vidím příběhy, emoce, lidi i jejich srdce. Vnímám jejich energii i hradby vystavěné z iluzí a strachů. A to si nemám právo sušit jen pro sebe, tak jak si to kdysi slečna zraněná chtěla schovat v ulitách sebestřednosti za diagnózou introverze a plachosti jelena.

 

Ale i když dostanete dar a chcete dávat, ještě to neznamená, že ho vaše bariéry povolí ukázat a projevit. Pokud by byl přítomen pořád strach se projevit, všudypřítomný strach o život, a současně touha po smrti v apatii, nebylo by možné vyjít z ulity a naplňovat vlastní cestu. Nakonec, ale ať je bariéra jakkoli vysoká, vždy je přítomno vědomí a velké otevřené srdce. Z čeho máme největší strach, to nejvíce chceme... a u mě to byla vždy láska. Největší strach z lásky, připoutání, intimního prostoru a blízkosti... A teď už na ničem z toho nezáleží. Je to pryč.... je tu ticho i prostor. 

Říkáme si, že jsme připraveni přijmout všechno... ale smrt? 
Nakonec ale není zbytí, pokud je něco přežité, musí se to pustit a zemřít. Zánik je nezbytný. Je to lpění. Je to držení přežitého při životě za každou cenu. Když jsem pustila tu část, která zemřela a přijala smrt i tátu, energie mezi námi se změnila. Aniž by tušil, co jsem vnitřně pustila, požádal o klid, i o možnost se už neléčit a nejezdit do nemocnic - jen v klidu zemřít s tím, co zbývá. Pokud bych na tom lpěla, nepřišlo by přijetí. Nemohla bych si to rozhodnutí v sobě ustát. 

Ale tady jsem znovu pocítila lásku. Lásku k tátovi, proti které část mě bojovala a nechtěla ji přijmout za maskou domnělého hněvu z odmítnutí. Lásku, která se schovávala hluboko, která tu ovšem byla vždy, a která už nezraňuje. Ve skutečnosti to nedělala nikdy... byla jen viníkem mé chybné interpretace. Součástí příběhu mých iluzí. Ať se to tváří jakkoli, ať se stane cokoli, nakonec za všemi vrstvami je láska. Říct mi to někdo před třemi lety - neuvěřím... protože na všechno si musíme přijít sami. Poznání je prožitkové, nedá se předat, nedá se odpracovat skrze někoho jiného. Je to vnitřní poznání, které potřebuje čas a proces.

A proto miluj proces... a miluj sebe v procesu.

Shumavan