Má práce s vlastním stínem

Má práce s vlastním stínem

Pane náročný, který u mě přebýváš po věky věků a pro kterého nejsem nikdy dost dobrá, odejdi už, prosím, do věčných lovišť. 

Vezmi si sebou mou mysl s představou dokonalosti a přestaň mi jí předkládat, jakmile se něco, nedaří k tvé úplné spokojenosti. Moje srdce dávno ví, že žádná dokonalost neexistuje a že je nemožné o ni usilovat, ale tobě vyhovuje držet mě ve stavu, kdy mi nedovolíš, tomu uvěřit, abych ještě prožívala, co je třeba si odžít. Potřebuješ mě mít pod kontrolou, abych pochopila, jak tvrdé především k sobě i jiným bylo a je, vyžadovat nemožné. 

Chápu, že jsem se jako mužská duše v minulosti mnohokrát provinila tím, že jsem vyžadovala nesmlouvavě a tvrdě dokonalost těch, které jsem měla ocenit a milovat. Karta se spravedlivě obrátila a je na mě, prožít si všechno až do dna, abych se mohla podívat do tváře vlastní nedokonalosti a odpustit si toho muže, který lpěl na bezchybnosti a pro kterého nebyl nikdo dost dobrý, protože žádal bezchybný výkon a bezchybnou krásu. 

Dnes už chápu, že jsem se musela narodit do ženského těla, abych pocítila všechno, co jsem na ženách, jako muž, odmítala vnímat jako krásné. Učím se milovat to podivné tělo, které se tolik mění. Učím se mateřství, které mě tolik mění. Učím se jemnosti, abych se už nikdy nechránila tvrdostí a tím, že všechno umím perfektně zvládnout, jako krk, který hýbe světem. Dobře vím, že mám takovou sílu, která zvládne vše, co chce a vždy jsem měla možnost to dokázat, ale už dlouho cítím, že to není moje cesta, protože mě vyčerpává a vzdaluje od původního plánu, naučit se milovat nedokonalost.

Vím, že tvoje duše mnohokrát rozhodovala, jako ta, ke které se upíral zrak druhých, když šlo do tuhého. Často jsi dostával tíživou zodpovědnost za druhé a tvé chyby nebyly nikým tolerovány. Nikdo ti nikdy nic nepromíjel a nedal zadarmo, vše bylo vytvořeno tvou namáhavou a tvrdou prací, která ti nedala odpočinout. Vše bylo na tobě a ty sis toho byl dobře vědom a nikoho jsi nebyl zvyklý zatížit, nebo požádat o pomoc. Nechtěl jsi být nikomu nic dlužen, na to jsi byl vždy příliš hrdý...až příliš hrdý. Nebylo snadné určit směr v rozhodujících momentech a není to pro tebe jednoduché ani dnes. V srdci pořád cítím všechny tvoje bitvy. Ty vyhrané, při kterých tě oslavovali a milovali i ty prohrané, po kterých zbyly jizvy a pachuť špatných rozhodnutí, kde ti ten samý lid, daroval jen tvrdé odmítnutí. Jako ty k sobě, tak oni k tobě. Dnes už vím, že se všechno mělo stát i to, že žádné rozhodnutí není špatné, ale ty, jako dokonalý a náročný sám na sebe, tomu stále nechceš uvěřit.

Proto tě prosím, odpusť si už všechny svoje chyby, podívej se na sebe s jemností a nehledej už výmluvy, kvůli kterým, by ses ještě neměl důvod milovat. Vkládám do tebe, má největší temnoto, veškeré své světlo a odhodlání pomáhat ti, vyrovnat se s tím, když vypadáš jako trapoň, tupoň a neschopník. Moje ženská část, která už v sobě probouzí nehodnotící postoj k pasivitě, nečinnosti a nedokonalé kráse s chybami, ti pomůže udělat si ze sebe pořádnou srandu. 

Ser už konečně na to, že něco nebudeš umět zvládnout a nebudeš znát na všechno odpovědi. Stejně je po tobě svět v tomto těle přestává chtít a ani tebe už to nebaví být děd vševěd, natož náčelník, který bere zodpovědnost na sebe. Ser na to, že jako chlap v tom nedokonalém ženském těle, selháváš. Tenhle běh s těžším zadkem, než na který jsi zvyklý, stejně nevyhraješ. Neudýcháš to. Chápu, že jako ten dokonalý a náročný chlap, potřebuješ být akční a všehoschopný, ale kašli už na to a jdi si radši hrát s dětmi, tak jako si to teď žensky užívám, když mi to dovolíš. Klidně si dovol být neschopný, neměj pro tenhle svět žádné využití, ani smysl, protože nic smysl nemá a nemusí, stačí že to JE. 

Moje otevřené ženské srdce si tě bude vážit i jako “nuly”. Stačíš mu takový, jaký jsi. Nechce tě mít dokonalého a bezchybného. Chce tě mít milujícího, vtipného a nad věcí, při každé domnělé “chybě”. Chce tě mít trapného, na šrot bez kontroly, třeskutě inteligentního i bez správných odpovědí. Srovnaného se svou nedokonalostí. I přesto, jak silný ve mě umíš být a nutíš mě dělat všechno na maximum, bez nároku na odměnu, dnes po všem prožívání si stavu NULY a NA NULE, se cítím silnější, než celá tvoje náročnost, a tvrdost k sobě i ke mě. 

Už nechci, abys za mě rozhodoval, kam mám jít a co mám dělat. Abys mě zastavil, kdykoli se raduju ze své nulovosti a pozorování v nečinnosti, ve kterých je mi tak dobře. Abys to byl ty, kdo určuje na co mám a na co ještě nemám. V kolik se mám vrátit domů a s kým. Odpouštím ti to a odpouštím to sobě, že jsi mě tak dlouho držel ve strachu a hýbal figurkou na šachovnici. Nemám potřebu vyhrávat a nevadí mi ani prohrát. Zkus to taky. Strachu můj, stíne můj, má temnoto, která prahne po dokonalosti a nepřipouští žádné chyby. Právě teď jdu přesně na ta místa, před kterými mě varuješ. Všechno si připouštím a přiznávám, abych s tebou už v Novém roce mohla jít jako jedno tělo, jedna duše. Já jsem ty a ty jsi já, nedokonalí a neoddělení, ale jedineční.

Shumavan