Mikuláš, čert a anděl

Včerejší Mikuláš.
Míša je extrovertní, živé, sangvinické dítě. Pořád mluví. Jediný moment, kdy nemluví, je když usne, nebo když se nadechuje. I nadechování, je extrémně rychlé, aby toho hodně stihl. Potřebuje pozornost, možnost všechny pobavit a nadchnout. Ve třídě je za třídního spisovatele, má skvělé slohové práce. Všude je ho moc. Opačně nastavené typy z něj bolí hlava. Je hodně extrémní celý den věnovat pozornost všemu co říká a co ho napadá. Jeho spontánnost nemá hranic. Rád vypráví vtipy. Když spadne z koloběžky, zvedne se, vyskočí a se smíchem křičí: hurááá, žijuuuu! Boží člověk.

Na Mikuláše se chodíme projít ven, tuhle trojici nezveme domů, máme to raději na volno, jít tam, kam nás to zrovna táhne a najít si ty, které se klukům nejvíc líbí.

Zastavili jsme se u jedné trojice a Míša trpělivě čekal, až svou báseň přednese Štěpánek, to bylo obdivuhodné, protože trpělivost rozhodně není jeho silná stránka. Jenže, když už mělo přijít jeho "ántré" na které se tolik těšil s písní Prosinec, Mikuláš musel náhle odběhnout k jiným dětem a zbyl nám jen Anděl s košíčkem bonbónů, který omluvně podával košíček Míšovi a říká mu: tady si vezmi taky bonbón.

Jeho reakce mě rozesmála JÁ NECHCI SLADKOSTI, JÁ BYCH RADŠI MLUVIL! 

Co vám budu povídat, nikoho trpělivého, u koho by se mohl vypovídat a předvést všechny sloky Prosince, jsme nenašli. Trpěliví Mikuláši jsou nedostatkové zboží, mají moc práce a rozptýlenou pozornost. A tak jsme šli domů a vynahradili si to spolu. Nejkrásnější představení na světě a velký respekt k tomu upovídanému človíčku, který touží po tom, aby se svět bavil. A že se s ním tedy bavíme 

Shumavan