Můj rok 2016

ROK 2016 

Letošní "dokončovací" rok byl pro mě nádherný, plný vděčnosti a silně transformační. Mnohokrát jsem si letos říkala, kam to může zajít ještě dál, když tohle je maximum všeho, co jsem si kdy dokázala vůbec představit? Pletla jsem se. Nikdy nekončící cesta, která překonává každý den všechno představené, vyslovené a především prožívané. 

Z předchozích let jsem šla cestou srdce, to bylo to jediné, co bylo vnímáno, ale rozhodně se o to nedalo nijak opřít, takže letošní rozhodnutí a skoky do neznáma byly odvážné. Jakékoli myšlenky, které prověřovaly pevnost mého rozhodnutí, jsem zpracovávala poměrně lehce, protože jsem věděla, že moje intuice ví přesně, co má dělat a jakékoli překážky, jsou jen krátkodobým prověřením toho, zda to z rozhodnutím beru vážně. Dokončila jsem dvouletý proces stěhování, kdy jsme byli jako kočovníci, doma na dvou místech. Možná se ptáte, proč dvouletý proces, když po celou dobu víte srdcem, kam máte jít? Je to o tom, co tak často píšu, dokud nedokončíte všechny zkoušky, překážky, výzvy - dokud se tomu nepostavíte čelem a neprožijete si všechno, co souvisí s minulým, pak vás to zcela jistě zastaví a vrátí zase na počátek. Někdy to chce velkou výdrž a trpělivost. Pamatuju v dávné historii léta bojů vnitřního nepřijatého dítěte, kdy jsem byla snad stokrát na odchodu z manželství, už ani neznám všechny ty důvody - prázdnota, nenaplněnost, samota, všemožná vnitřní zranění.... a kdykoli jsem byla připravená odejít, přišel ten důvěrně známý fyzický pocit, který hraničil až s paralyzováním těla, i hlas, že to nemám dělat, že ještě není ten čas. Mám nad sebou ohromnou ochranu, cítím jí od dětství, jak už jsem psala, pro mě není osobní rozvoj otázkou pár let, co vám tady píšu, ale celoživotní proces, kdy slyším, vidím obrazy a vnímám energie. 

Tyto zásahy - ještě není ten správný čas, kdy moje tělo doslova ztuhne, mi jasně napoví: Tady máš ještě nějakou práci, máš svobodnou volbu, udělej to, ale po čase se vrátíš zase zpět, abys to dokončila. A tak jsem letos opravdu dokončovala. Ukončila jsem řadu vztahů, kde jsem nevnímala propojení. Kde jsem cítila jen dávání a žádnou vzájemnou výměnu. Kde jsem vnímala, že nejsme propojeni tou samou silou, která byla kdysi dávno ještě funkční, a že je mnohem svobodnější propustit se z té energie a jít si vlastní cestou - s veškerým respektem, láskou, ať se někdy zase propojíme, nebo ne, je to tak v pořádku. Ukončila jsem také minulost, která souvisela se ztrátami a truchlením. To byly mé předchozí dva roky, které pro mě byly velmi "těžké".

Za tu velmi náročnou dvouletou práci na sobě, kdy jsem neutíkala od žádné lekce, od žádného strachu a naplno jsem se dívala a prožívala všechno, co přišlo takové, jaké to je, jsem dostala nádherný rok 2016. A tím nechci říci, že by byl menší smrští, ale moje vnímání a úhel pohledu se zcela proměnil. Díky všem zkouškám, jsem se cítila lehká, rozhodnutá, silná a pravdivá. Těžko vás zaskočí něco, nebo někdo, když se díváte pravdivě na sebe a pozorujete své myšlenky i své emoce, nebo jen své ticho. Tím nechci říct, že by to nepřicházelo, to vůbec, ale úhel pohledu, ze kterého se dívám je jiný - svobodnější a zcela v sobě. Dřív bych se dívala z vnějšího úhlu, možná bych hodnotila a vztahovala k sobě, co se to děje tam venku, ale teď jen pozoruji, co vyvstalo v prostoru, vím, že to se mnou, s mým pravým JÁ, nemá nic společného, odhalím ihned na počátku staré vzorce BOJE, ODPORU a jak ta vlna vyvstane a uvědomím si, že můj nový úhel pohledu je zcela bez boje a odporu, ihned se stáhne na klidnou hladinu plnou přijetí a lásky. Stalo se to zrovna včera, týkalo se to mého milovaného dítěte a minulých zkoušek, kdy mě atakovala emoce "bezmoci" a tak jsem to pozorovala v sobě, tělo rezonovalo, prožila jsem to, prodýchala a přišel dar, který vzešel z té situace. Namísto toho, abych se jakkoli vracela do starého, něco tam řešila, jako matka bojovnice, jsem ucítila nekonečnou vděčnost. Vděčnost za to, jakou cestu jsem ušla, abych dnes už nemusela být součástí těchto bojů a energie. Vnímala jsem, jak je můj syn nad věcí, jak nereaguje, jak si je vědom toho, kým je a jak jsem v té věci dospěla do stejného bodu, bez boje, nad věcí a s nereagováním. Krása. Dar, který se ukáže, když zůstaneme naplno v té situaci. Kdy neutečeme, ale podíváme se na ní, ať je to jakkoli nepříjemné. Dech mě vrátil zase zpět, zvenku do sebe a dar vděčnosti se mohl projevit naplno.

Na jaře jsem se setkala s vědomým dýcháním. Jako u všeho ryzího v životě, jsem k tomu přišla jako slepý k houslím, bez hledání. Přišlo to ke mě samo. To si tak jdete na návštěvu k spřízněné duši, potkáte tam nečekaně další spřízněnou duši, ta vám řekne o tom, jak objevila vědomé dýchání, má za sebou výcvik a jestli si to chceme zkusit. Alespoň víte, že okruh mých kamarádek, má jiná témata k hovoru, než většina populace. Znáte mě, moje ohnivé ANO, bez zaváhání. Lehnu, jen vědomě dýchám, po pár minutách vnímám silné emoce, dere se to ze mě, na hrudi tunové závaží, vědomý dotek úlevy na hrudi, nedá se to nijak ovládat myslí, jen to probíhá, dovoluji tomu být, ať je to jakékoli... všechno to odchází z duše i těla... třesu se, až nadskakuju... a najednou to známé ticho, klid a absolutní mír. Čistá přítomnost. Chvíli v tom ještě ležím, užívám si to, rozplývám se a uvědomuji si, že jsem snad poprvé v životě na 100% v tomto těle. Celý ten bouřlivý proces předtím byl jen bojem, jak nebýt v těle, jak z něj odejít, jak už to necítit, nevnímat, jak se vrátit, co nejrychleji domů - proč? protože poznávám svůj úkol a vím, že jsem si vybrala dost těžký úkol, aby mě dostal k tomu nejvyššímu. Ale teď v přítomnosti, plně v těle, je mi tak dobře! Jsem tak spojena se Zemí, se svým dechem, s tělem, které mě vždy laskavě vedlo a vede. Jak záblesk čistého vědomí. Žádná euforie, jen klid. Všechno to probíhá uvnitř a není tu potřeba žádných slov, zůstávám si v tom tichu a vím, že kdykoli zalovím v paměti, dostanu se tam. To se také děje... 

Pár měsíců na to jsem jako vyměněná. Jedu dál v práci na sobě, zvládám bravurně svou mysl. Plně přítomná, plně v sobě. Vypadá to na šťastnou pohádku, ale to by Vesmír nesměl být tak důmyslný v učení. Po měsíci pozorování, plného vědomí a přítomnosti mě posílá znovu pěkně VEN. První situace, která mě rozloží, a jsem zase venku. Zase nějaký osobní příběh, zase moje osobnost. Ještě si s ní mám něco "užít" Navíc tělo tu mou hlubokou vnitřní transformaci přestává dávat. Obaluje se. Začíná mě chránit, aniž bych tušila před čím. Je jasné, že to souvisí hodně s otcem, kterému také kolabuje tělo. Moje váha jede strmě nahoru, nemůžu normálně jíst. Zvládám jíst jen kaši a zeleninový vývar. Po všem ostatním je mi těžko. Jím jako za starých časů a váha pořád stoupá, navíc nemám energii. Nevím, jak to mám zastavit. Zvyšuju tempo, chodím denně spoustu kilometrů, cvičím - výsledek? Váha ještě víc stoupá. Nastává chvíle, kdy mě začínají bolet kyčle, hlavně pravá - otec. A levé koleno - matka. Energii si naštěstí beru z přírody, to je moje záchrana, chodím denně po Šumavě a vědomě dýchám, pak je mi dobře a druhý den zase nanovo fyzická bolest kyčlí - zastavuje mě to v cvičení, neudělám už ani turecký sed. Uvědomuju si, že bych nejraději zahodila tělo, protože je to jako bych žila dva životy. Duševně se cítím úchvatně, přítomně, prožívám všechnu svou zranitelnost, současně lásku, bezpodmínečnou, také vděčnost, život mě baví, práce mě baví - jedu v úplně jiné energii, transformační, velmi silné. Ale tělo to nestíhá. Tělo s tím nespolupracuje, tělo kolabuje, tělo těžkne, aby mě něco naučilo. 

V tu chvíli se konečně zastavuji. Naplno si uvědomím, že pořád bojuju s tělem. Že je tam boj a že se s tělem pořád snažím NĚCO DĚLAT. Jakoby na tom záviselo všechno - být zase na své váze, být zase lehká a bez fyzické bolesti tak, jak jsem na to byla celý život zvyklá. Nikdy jsem neměla sebemenší nemoc, nic. Zdraví jako ze žurnálu. Mé děti, byť jim je téměř 9 a 11 let, nikdy neměly antibiotika, nikdy nebyly nemocné, pokud se kolem prohnala nějaká epidemie, byly imunní, jak ve školce plné nemocných dětí, tak ve škole, žádné omluvenky, žádné prodlevy, horečky. Pokud přišlo nachlazení, trvalo maximálně tu noc, nebo den a pak jako když utne (šťastná to matka, která má zdravou rodinu). Začala jsem se tedy dívat na ten BOJ, tělo už stejně nezvládalo cvičit, jakoukoli akci a v tu chvíli jsem si uvědomila, že jakákoli akce půjde teď proti mě. Že s tím musím zůstat zcela pasivně. Zcela žensky. O samotě a především bez boje. Protože v tu chvíli nikdo neví, co máš udělat, na to si musí člověk přijít sám. A tak jsem to začala opět JEN pozorovat. Jakákoli aktivita - nárust váhy a bolesti. Jakýkoli odpočinek - pasivita - váha jde dolů a bolest není. Začala jsem meditovat v programu Terezky Kramerové - Moje nové tělo. Každý den ráno, před jakoukoli další pracovní aktivitou - meditace. Každý den jsem šla do větších hloubek. Cokoli se ukázalo, to jsem transformovala až do bdělé přítomnosti. Tělo se začalo měnit. Začalo reagovat. Za dva měsíce práce s meditacemi jsem měnila úhel pohledu na tělo, na cokoli fyzického, tělesného. Fyzicky jsem ve vnějším světě nedělala nic a přesto se všechno zase začalo dávat do klidu. Tělu se ulevovalo čím dál tím více. Hlavně energeticky jsem na tom byla o dost lépe. Začala se vyrovnávat vnitřní transformace s tou vnější. Větší naladění na tělo, uzemmění a ukotvení v těle.

Uvědomila jsem si, že jsem transformací duše předběhla tělo. Nebylo ještě natolik připravené a uzemněné, aby to mohlo proběhnout bez potíží. Neměla jsem k němu takový vztah, který by si zasloužilo. Nebylo přijaté tak, jak by mělo být. Začala jsem ho milovat a přijímat ho v jakékoli podobě. Začalo se mi s ním dobře žít tady na Zemi. Těžkost těla a lehkost duše, která byla předtím v tak ostrém kontrastu, najednou opět šla do rovnováhy. Kdo toto neprožije, těžko pochopí, jak můžete být duševně v naprostém klidu, míru se sebou, ale tělesně vypadáte, jako by vás přejel kombajn. Posuzovat to, není možné, ale píšu to tak, jak to je. Nechápala jsem to, a uvědomila si, že je to jedna z věcí, kterou chápat ani nemusím. Nechala jsem to jít. 

Začala se mi postupně narovnávat energie a to, co jsem dlouho odkládala bez funkčního těla, se najednou zase stávalo skutečností - věděla jsem, že teď půjdu do vlastního léčení - energetického. Dovolila jsem si mít opět další prosincovou akci s vědomým dýcháním, kde mi dobíhaly otázky ohledně vlastní energie. Jak jí zase používat znovu ku prospěchu mého ale i lidí. Uvědomila jsem si ten moment, kdy jsem si léčitelskou energii a její používání zakázala. Měla jsem strach, že tak silná energie, dokáže ublížit, nejen léčit. Vidím energie, vnímám je, vidím kolem lidí barvy a moc dobře jsem věděla, co to znamená být ve svojí energii - to se mi za ta léta, kdy jsem si "to" zastavila, uvědomovala dost dobře. Jestliže chcete být ve svojí energii, musíte jí nejdříve poznat. Musíte vědět, co dokáže, kde ji máte použít, s jakou intenzitou a především musíte jasně vědět, kdy jí dokončit, kdy už nechat ty druhé jít vlastní cestou. Vím, že to pro vás bude trochu nesrozumitelné, ono je to taky hodně nadčasové - a to i pro mě, nemůžu všechno vysvětlit, to se dozvíte až v příštích letech, ty vize už mi chodí naprosto jasně. A moc se na to těším! Na další úžasný rok! Jestliže pojedete v této vlně, kdy si nebudete držet nic starého, pojedete s Novým rokem naprosto v souladu a dostanete z něj maximum. 

A po vší té práci s tělem a po dýchání a třesení se to zase pěkně objevilo tentokrát v energii - v propojení transformace duše a transformace těla. Má nádherná ohnivá energie začátku - nových počátků a začínající síly, která vše otevírá. Mé eso holí. V určité chvíli, kdy skončí fáze otevírání, musím dát ruce pryč. Nechat jít. Uvědomila jsem si kolikrát jsem šla proti sobě, abych nemusela ten úkol zase převzít, zase léčit. Nechtělo se mi a tak jsem dostávala lekce. Nechtělo se mi tak moc, že bych nechala tělo odejít a s určitou skupinou milujících lidí, bych šla i do energie dokončování, která už jde proti mě, jen abych jim ulevila. Co na tom, že to tělesně odebíralo energii mě? A to jsem musela pochopit. Uvědomit si, že tuto energii musím používat moudře. Že stojím vždy s lidmi na začátku, otevírám celý cyklus, měním jejich myšlení a úhel pohledu a v určité chvíli, musím odstoupit, odejít a nechat jim volnou cestu, ať mám jakýkoli vhled a vím, kam to směřuje. Nesmím jít proti sobě. A zůstávám v těle na 100% a uzemněná. K tomu jsem potřebovala ještě pustit své rodové linie. Svého otce - bolestivé kyčle a svou matku - bolestivé koleno. Tehdy jsem potkala léčitelku Aničku, která mě tím procesem provedla. Ulevilo se mi fyzicky a energeticky tak, že jsem mohla zase pěkně uzemněně a v těle cítit lehkost. A tělo se nade mnou zase smilovalo. Bolest kyčlí zmizela i v kolenou. Tělo se přestalo chránit, dostala jsem zase energii se hýbat (neskutečný dar!) a dělat, co chci a po čem toužím. 

Dostala jsem v léčení důležitý vzkaz od léčitelky z Tahiti z dávných časů, kdy jsem si ještě svou energii dovolila. Vtiskla mi do srdce černou perlu. Ukázala mi, jak s energií ohně pracovat, jak se chránit a chránit ostatní. Když mi řekla: ve spolupráci s vyšším já a zdrojem, nemůžeš nikdy nikomu ublížit... plakala jsem dlouhé hodiny. Ukázala mi svoje (moje) potetované ruce, důležité pro vstup mezi ženy - mezi dospělé ženy. Pamatujete jak jsem psala, že už léta předtím jsem před zrcadlem viděla sebe v zrcadle, ovšem potetovanou. Když mi bylo 30 let, šla jsem tu vizi naplnit. Tehdy jsem přijala úkol - nelehký úkol, ale můj. S jedním obrazem, po tetování jsem měla třes, silné vize, horečku. A ty vize jsou dnes po pár letech skutečností. S tím vším jdu do Nového roku 2017. A těším se, co velkého přinese tento dar. Ohnivá energie, která otevírá. Která jde odvážně napřed, klestí cestu, inspiruje všechny, kteří se pak po té prošlé cestě, odváží jít také, protože ví, že tam nic nehrozí. Že to někdo předtím zvládnul a žije to...

Děkuji všem lidem, kteří mě tento rok provázeli.... rodině, která mě nesmírně podporuje, ve všem co dělám, sesterskému kruhu, lidem, kteří si v tomto roce i v letech minulých přišli ke mě pro léčení - přes dva tisíce lidí! moc si toho vážím, vám všem, kteří čtete léčivé články, mým průvodcům, kteří vedou mou ruku i moje srdce, Terezce Kramerové a Aničce....

Všem přeji nádherný vstup do Nového roku 2017, teď to teprve všechno začíná! Nechť jste vedeni, pod ochranou a láskou. Nechť hlavní témata - ZRANITELNOST, SEBEDISCIPLÍNA, VYTRVALOST a TOUHA ŽÍT PRAVDIVĚ, vám přinese stejné dary vděčnosti. Věřte sobě, tomu, co vám chodí, jakoukoli formou... je to přesně to ono! A užívejte každého dne. 

Jen dýchejte, dýchejte, dýchejte.... v proudu, co vás unáší k sobě.

 

Veronika Shumavan