My co už nejsme nároční

V rádiu hraje My jsme nároční a mě to nutí k úsměvu, v zásadě každá generace je o něco náročnější, než ta předchozí. Ta předchozí, která to vnímá ze svého úhlu pohledu, jako něco, co nikdo z nás nemusel,se koloběhem života pomalu vrací zase k jednoduchosti a nadcházející zase potřebuje víc a víc. 

Čím jsem starší, tím toho potřebuju míň k pocitu štěstí, lásky a spokojenosti. Čím jsem starší, tím víc vyhledávám klid, méně lidí, míň věcí a podnětů. Je to přirozené, že se nejdříve musíme nasytit, přesytit a poté to všechno opouštět. 

 

To, co však nejvíc opouštím, je náročnost sama k sobě. Netlačím a neposouvám, daleko víc se učím přijímat a jen existovat. Stačí mi denně pozorovat jedno místo, jak ho mění počasí, světlo, tma a roční období a vnímám, jak se sebou to mám stejně. Vlasy mi rostou k zemi samy od sebe a měním se stejně tak - a je to samo o sobě naplňující.

A se stejným úsměvem dovoluju těm, kdo jsou ještě nároční, aby byli. Aby měli své věci, své touhy a všechno, co jen potřebují ke svému vlastnímu přesycení a cestě k vlastní jednoduchosti.

Shumavan