Naladění na vnitřní dítě

Jednou odpoledne jsem vzpomínal na důležité přátelství, které se rozpadlo a bylo pryč. Uvědomil jsem si, jak mám stažený žaludek - bylo to zauzlování jako při odmítnutí. A tak jsem si řekl, dobře, mám trochu času, proč bych tu energii trochu neprozkoumal?

Sedl jsem si na gauč, zaměřil mysl na uzel v oblasti žaludku a za chvíli jsem slyšel, v levém zadním rohu hlavy, jasné plesk...plesk...plesk. Hned jsem věděl, že je to zvuk pásku, který otec používal, když mě bil. To mi byloasi šest let.

 

Úplně jsem ty údery cítil a po dlouhé době jsem se rozplakal, začal jsem kňučet a prosit. Znovu jsem cítil to bití a moje matka stála v kuchyni a sledovala to. Otec to dělal na její popud a já jako malý kluk škemral: Prosím nebij mě. Já už budu hodný.

A tak jsem seděl na gauči teď a uvažoval, jestli nemám psychotickou ataku, ale zároveň jsem měl pocit, že mě to jaksi uzdravuje, a proto jsem nechal energii proudit nahoru a vycházet ven. 

Když jsem se trochu uklidnil, objevil se v mé mysli tmavý tunel, do kterého mě to vtáhlo. Hrozně jsem se bál a myslel si: Teď se asi objeví nějaké zneužívání, které si už ani nepamatuji. Ale stejně jsem se rozhodl vstoupit tam.

Byl jsem zase malý chlapec a v našem kurníku jsem právě strkal ruku pod slepici sedící na hnízdě, cítil jsem její teplé, měkké peří a hladká, teplá vejce, na kterých seděla. Když jsem byl malý, žili jsme na venkově, prodávali jsme vejce a já jsem pomáhal se slepicemi. Vždy, když jsem strčil ruku pod slepici, byl to ten nejkrásnější pocit, jaký jsem kdy měl, pocit, ve kterém jako by se potvrzoval život sám. Bylo to jako v nebi a já jsem se tam vždy snad na 10 minut zasnil a pozoroval, čichem vnímal všechny ty krásy a vůně mého dětství. Nakonec však ta chvíle skončila a moje dětské já, se vracelo zpět po cestě do našeho domu, když se v mé hlavě ozvalo: Vložili to do tebe.

Začal jsem s pomocí jedné sestry chápat, že ono "vložili to do tebe" znamená, že moje trauma, vše to zlé, co jsem prožil, do mě vložili druzí lidé, že to nebylo mé skutečné já. Mé skutečné já, byl ten kluk, který miloval barvy a tvary přírody, mezi nimiž vyrůstal. Ta energie, kterou do mě vložili, vymazala z mé paměti a uzavřela železnými dveřmi některé ze vzpomínek na to krásné, co jsem v dětství a dospívání prožíval.

z knihy Usmíření: Jak uzdravit své vnitřní dítě od Thich Nhat Hanth