Nejde o to CO MI TO PŘINESE

Čím jsme otevřenější a v intimnějším spojení se sebou samými, tím větší má touhu vylézat z hlubin naše stará bolestivá část, která nám připomíná: jestli zůstaneš tolik otevřená - otevřený a láskyplná - láskyplný, zraní tě to... A jestliže projevíš takovou míru neoddělené lásky, otevřenosti a propojení, bude to pro ně příliš, neboť takovou sílu lásky umí přijmout jen otevřené srdce, mysl a duše. 

Uzavřenost někdy budí dojem zářícího světla, neboť umí velmi dobře dávat, ale ve chvíli, kdy dojde na přijímání, vynoří se v ní silná obrana, zeď, strach i bolest a přesvědčení, že může existovat jen jako oddělená bytost, neboť nemůže nikomu věřit v čistotu spojení.

Když jsem sestupovala s tím pocitem do hloubky, všimla jsem si, že když je něco ve spojení s lidmi nádherné, čisté, nevinné a intimní, máme všichni tendenci to shodit. Nějak to ponížit buď před sebou, nebo před tím druhým. Je to příliš nádherné, aby to bylo skutečné. Přliš úžasné, svobodné a láskyplné, aby to mohla být pravda. A pokud se tomu právě teď naplno otevřu, může to mít nade mnou v budoucnu příliš silnou moc, může mě to převálcovat, zničit mou iluzi oddělenosti, naprosto zdevastovat zbytky starých přesvědčení, že se nikomu nedá věřit a že neexistuje láska bez podmínek. A pokud se mnou toto jedinečné spojení s někým, tak silně cvičí, nemůže to zůstat bez následků. 

Staré zraněné a oddělené já, vysílá mnoho myšlenek, aby mohlo potvrdit obranné pravdy a nebourat tím zeď oddělenosti. Není to už příliš? Můžu projevit svou lásku, nebo se ještě budu držet zpátky? Přiznám své skutečné pocity, nebo si nasadím masku důležitosti a nezávislosti, aby nebylo poznat, jak silný tento okamžik je? Jak moc mě učí vzdávat se potřeby pořád se proti něčemu a někomu vymezovat? Přijme to, co chci dát? Dá mi to, co chci přijmout?

Přitom o to, co z toho nádherného spojení dvou a více bytostí vzejde, vůbec neběží. Kazíme si přítomnost tím, že se snažíme dívat se do budoucnosti. V hlavě kalkulačka, co mi to přinese... co mi to dá. V intimní oblasti excelová tabulka, co mi to vezme... o co mě to připraví. 

Nejde o to, jestli je můj pocit myslí pojmenován jako pozitivní, nebo negativní - ten pocit by měl být čistě pravdivý. A se vším všudy. Naplno vnímat, že když něco bourám, občas to bourá i mě - zejména tu osobnost ve mě, která to měla v tabulce dávání a přijímání srovnané, ale uvnitř to celé toužila mít hlubší, intimnější, zbouranější, ale o to víc pravdivější. Už se usmívám, když je něco mezi námi lidmi nádherné a přijde věta, která to rozseká na tisíc kousíčků - vidím v tom projevený strach, ale cítím lásku bez podmínek. A dovoluju si to dělat úplně jinak, v souladu se sebou. I kdyby to bylo tisíckrát shozeno na zem, poníženo, udupáno strachem z intimity, to jediné, co projevím je otevřenost a láska, co nemá hranic. A nemusím se ani bát, že můj projev, bude přiliš ohnivý, příliš neohraničený a jakkoli silný - bude však pravdivý i s možnými následky a odmítnutím. 

Taková je vyšší dohoda. Už pro mě není jiné cesty.

Minulý týden jsem beze slov dávala to, co jsem vnímala, že chce ten druhý přijmout. V tom krásném objetí mi začalo neskutečně silně bít srdce, jako by mi mělo vyskočit z hrudi, cítila jsem ho v celém těle. Neanalyzovala jsem to, nechala jsem svoje tělo dělat to, co cítí. Tělo je totiž pravdivé, i když se mysl snaží něco pochopit, nebo pojmenovat, tělo se ošálit nedá. A přijímající pak na konci sdílel, že to, co v tu chvíli toužil přijmout a znovu zažít, bylo poslechnout si tlukot srdce, jako v matčině náručí - jako v děloze. Moje tělo a naladění zareagovalo přesně tak, jak bylo v tu chvíli maximálně léčivé. Vědomý dotek umí zázraky. Máme ho každý k dispozici, jako svůj dech a naladěné vědomé dávání má tutéž schopnost vědomě přijímat i pro sebe léčivý dar.

A uvědomila jsem si, že pravý záměr není ten ze strachu: CO MI TO PŘINESE... když dám, nebo přijmu..., ale je to schopnost se odevzdat, dovolit si a růst do jednoty se sebou samým - skrze pohyb, tělo, dotek a dech...

 

Shumavan