Nevím co mám dělat - ale víš!

Hodně lidí za mnou chodí s jednou omezující myšlenkou, která jim v hlavě vytváří dalších tisíc stagnujících, lpících a vymlouvajících se myšlenek, jak nedělat, co je v životě naplňuje, baví a co by jim přinášelo každý den příjemné pocity.

Je to myšlenka NEVÍM CO MÁM DĚLAT... když si s tou myšlenkou mají pohrát a otočit si jí na: vím, co mám dělat mají ticho, žádné odpovědi. Pokud jsou velmi pozorní ve fázi pozorovatele myšlenek a emocí, pak zachytí i emoci, která je pod touto myšlenkou. Vyplatí se být vědomý a zachytit tyto vzkazy - jsou obsahem vědomí, sice nic nevypovídají o vašem JÁ, ale pomáhají vám propustit vaše stará přesvědčení a vzorce chování, pro které stále přešlapujete jen na místě, nespokojeni se životem, nenaplněni a frustrováni.

Jestliže tam není žádná odpověď, tak je to přesně ta situace, kdy je třeba vypustit ještě to, co je pod touto omezující myšlenkou. V tomto případě dětská BEZMOC (zase ta známá touha mít všechno pod kontrolou, neudělat žádnou chybu, všechno perfektně a dokonale, mít MOC nad svým životem, nad vším v něm, neztratit, co už mám vybudováno, je v tom lpění, spousta strachu, omezení, výmluv, stagnace - jestliže nemohu mít svůj život pod kontrolou, pak to vzdávám) Nebudu raději dělat nic, nebo udělám nedejbože! nějakou fatální chybu - co se asi tak může stát, jaký je nejhorší myšlenkový katastrofický scénář? - tento scénář, ale žije pouze ve vaší mysli, není skutečný, nikdy se nestane a přesto má nad vámi tak velkou MOC.

Jestliže je pod povrchem vnitřní dítě, které prožívalo bezmoc kdykoli něco udělalo špatně (a to bylo podle některých rodičů na denním pořádku - neviňme je za to, dělali co uměli, co převzali, co mohli a je to tak v pořádku). Když toto dítě nebylo dost dobré, věčně chybující, nedokonalé, dost nadané, nebo bylo stále nemocné, se závažnou nemocní, bráno za slabšího, rodiče o něj měli neustálý strach, či se zabývalo pro ně nedostatečně perspektivními věcmi - místo studia uměním, touhou být celý den v přírodě, zkoušet nové věci.... pak to není jen o tom, že to prožívalo kdysi dávno a teď to již není podstatné. Je to teď. Toto dětské prožívání je s vámi tady a teď. Je stále přítomno, není to kdysi dávno. Prožíváte to teď ve svých omezujících myšlenkách, ve svém nitru a je jen na vás, jestli mu dovolíme prožívat naplno, nebo jestli toto volání v sobě potlačíte a nebudete se k němu hlásit.

V dospělém provedení už bychom měli mít zodpovědnost za všechno, co děláme, už nad námi nestojí nikdo, kdo by říkal, ty na to nemáš, ty to nedáš, vidíš to, já ti to říkal/a, že to nemáš ani zkoušet, ty vždycky všechno zkazíš, tobě všechno padá z rukou. Ale my ho posloucháme dál - vnitřního rodiče, vnitřního kritika a věříme mu každé slovo. 

Žijete podle toho. A stavíte na tom svůj život. Na této lži o vás, která s realitou nemá nic společného, natož s vědomím, máte vybudováno všechno lživé ve vašich životech, co vám neslouží, trápí vás to, ale co si současně chráníte pro sebe a nechcete to opustit - je to vaše stará komfortní zóna, ve které jste ve svém iluzo bezpečí. Je načase s tím přestat. 

Kdykoli vás popadne tato myšlenka - nevím co mám dělat, neuvěřte. Je to lež. Jestliže pod ní není žádné prožívání bezmoci, jděte směle dál, překročte starou zónu komfortu a jděte do nové, kde je to sice neznámé, nemáte to tam pod kontrolou, nevládnete tomu - to je taky velká iluze a učte se ze všeho, co vás tam potká. Chce to trénink, po malých krůčcích směrem do nového. Jestliže uděláte zase úprk do staré zóny bezpečí svých omezujících myšlenek a výmluv - netrestejte se za to! Nejste trestající rodiče, ale buďte k sobě laskaví, mějte se rádi za všechno, co děláte, řekněte si laskavá slova - tohle se nepovedlo, ale mám se za to rád/a. Čím víc kroků a tréninku, tím blíž k automatice, kdy to začnete dělat bez potřeby o tom nějak přemýšlet. Prostě jdete do výzvy, jdete do toho, kde máte největší odpor i strach, jdete tam, překročíte strach a jdete. Katastrofický scénář se tím nevyplní, naopak. Pokud máte ještě bezmoc v sobě tak velkou, že vám vhání slzy do očí - prožijte si to vnitřně v sobě, než někam vyrazíte. Podpořte to malé dítě, dovolte mu konečně, aby dělalo to, co ho baví, i kdyby to bylo cokoli. 

Jakmile se vám uleví, tak uvidíte věci jasně. Za každým prožitkem vnitřního dítěte je totiž ticho a klid. I pod tím, když neuvěříte myšlence a jdete. Je za tím ticho a sebevědomí. Vědomí sebe sama. Všechny ty myšlenky, to nejste vy. Ani to dítě. Dítě vás jen učí prožívat to, co je možné prožívat tady a teď. Pod každým nepříjemným prožíváním je totiž i to příjemné. Pod každým smutkem, leží na dně radost. A o to nám jde. Vrátit radost do života. Dělat, co nás baví, naplňuje. Být s těmi, se kterými chceme být a kteří nás přijímají takové, jací jsme. V lásce.

Vždy víte, co máte dělat. A v tichu bez emocí, bez myšlenek, najdete odpověď. Je v tom, co vás naplňuje tak, že byste to dělali zadarmo, ve dne v noci, neustále. To je přesně to, co máte v životě dělat - a život vám k tomu dá ty nejlepší podmínky, stačí se pustit starých zón, myšlenek a lpění na něčem z minulosti.

 

Shumavan