Nevíš co máš dělat, nebo jen nechceš?

Teď mě ještě inspirovaly reakce na slůvko sebedisciplína v předchozím článku. Podívejte se na odpor k tomuto slůvku a k tomu, co ve vás vyvolává. Jestliže je to slovo MUSÍM, NUTÍ MĚ K TOMU, A ČÍM VÍC MĚ K TOMU TLAK ZVENKU NUTÍ, TÍM JSEM LÍNĚJŠÍ A NECHCI NIC DĚLAT! Rodiče kázající, tohle je pro tebe dobré, to bys měl/a dělat, podívej se na bratra, jak se snaží a ty? Nejdřív povinnosti, potom zábava.... Jestliže to tam ještě je, přeprogramujte si to, změňte úhel pohledu. Tohle není již o tlaku zvenku - musíš to dělat, jestliže to neuděláš, tak jsi.... zase jsi to zkazil... zase jsi nevydržel... nestojíš za nic.... vezmi si příklad... Tohle je o disciplíně vnitřní. Dělám to pro sebe, jen pro sebe, pro svůj závazek k sobě, pro to, co mi dělá dobře. Jestliže na vás bude někdo tlačit, ať jste klidnější, hubenější, společenštější, tišší.... tím víc, se zacyklíte v myšlence: NEVÍM CO MÁM DĚLAT (respektive NECHCI TO DĚLAT, MÁM K TOMU, ŽE TO MÁM DĚLAT ODPOR).

Tato mimóza - spojená s myšlenkou nevím co mám dělat, jsem mimo, nejde to... něco mi v tom brání (co jít na deset terapií, kde si to odblokujeme :-D ) je úžasná ochrana, dokonce vynikající! obrana před tím cokoli dělat. Jestliže máte tuto myšlenku, zkuste být k sobě opravdu upřímní a pravdiví. Opravdu nevíte co máte dělat? Nebo to víte, ale máte k tomu to dělat, odpor jako prase? Před čím vás chrání tato lenost? Hledáte blok, který je za tím, nějaký příběh? Kdepak žádný blok, ani příběh. Jakmile zmizí myšlenka nevím co mám dělat, jsem mimo, je za tím nějaký můj blok, je za tím příběh z mého dětství, co zůstane ve své nahotě stát přímo před vaším zrakem? VY s odporem - ten, co proti tomu stojí, neboť se cítí utlačován, násilím tlačen k něčemu, co nechce. A když zmizí odpor, co zůstane? VY. Ten, co to tvoří - ten, co se tomu již nemusí bránit, neboť vnější bariéry násilí, tlaku, nepřijetí už dávno zmizely kdesi v prachu minulosti.

Jestliže jste byli k něčemu tlačeni, jste znechuceni z těch dobře míněných rad, motivace od kohokoli, vás zvedá ze židle, jen to vidíte a máte tendence se proti tomu bouřit, tak se zastavte, třikrát se nadýchněte a podívejte se tomu do tváře. Poděkujte za to, že se vám to ukázalo prostřednictvím vnějšího zrcadla. A přestaňte již bojovat. Váš vnější boj stejně nikoho nezajímá, protože každý, kdo vás vnímá naplno a touží vás přijmout i s tím, ví dobře, že se bouříte a bojujete uvnitř sami se sebou. Že právě bojujete se svým odporem k tlaku sebedisciplíny, leností a s dávnými autoritami - dobře míněnými radami, které vás doháněly k šílenství. Tento vnitřní bojovník, co stále říká: nevím co mám dělat tu bojuje s tím, kdo ví přesně co má dělat, aby mu v tom bylo dobře. Vy to víte. Upřímně víte to v každé té situaci, jen máte odpor to dělat. Věděli jste to vždycky? Ano věděli. A dělali jste to? Ne, nedělali.

Proto zcela laskavě a s potutelným úsměvem na tváři nereaguji na: ale to já všechno už vím! tak vám pěkně děkuju za tyhle rady, ale dejte mi návod jak to mám udělat, když nevím, co mám dělat a jsem úplně mimo... jestliže to víš, proč to tedy neděláš? Jak ti má někdo pomoci, jak ti má někdo vůbec sdělit VYŽÁDANOU radu, když ty nenasloucháš? Když tam namísto vědomého člověka, vyskočí tvůj bojovníček, který všechny i ty "dobře míněné rady" odmítá vyslechnout, natož poslechnout a dělat to? Kdo je za to zodpovědný? Kdo s tím bojuje i když dostal již tisíc návodů a stále se neřídí ani tím, co ví sám nejlépe, že má udělat?

ODPOR, BOJ, ODPOR, BOJ, ODPOR, BOJ....

Není v tom žádná kritika, žila jsem v tom taky dost let na to, abych s tím nyní neměla dostatečně velký soucit. Je to přirozené. Takto jsme byli naprogramováni a dobrá zpráva je, že se to dá přeprogramovat, změnit na to úhel pohledu a jít tam, kam vás táhne srdce bez odporování.

Pamatujte na změnu úhlu pohledu - vím, co mám dělat v každé situaci. Jestliže si říkám, že nevím, co mám dělat, pak ještě bojuji se svým odporem jít na to přímou cestou. Cesta srdce je vždy přímá a jednoduchá. Je teď. Není za pár dní, někdy, možná, snad až tohle vyřeším... ne, je velmi přímá, je teď a je vždy výletem do neznáma. Malé krůčky denně, než demotivující velké skoky a pak velké rozčarování. Je to jen na tobě. Na nikom jiném. I rady JAK jsou jen na tobě... je to jen doporučení, vydat se tam musíš sám/sama. Zapomeneš-li na JAK (návod, když jakože v uvozovkách nevíš) a PROČ (příčiny), pak je tu jen jednoduchá a přímá cesta k sobě.

Můžeš nadávat na celý svět.
Můžeš si namlouvat, že nevíš co máš dělat.
Můžeš být líný a odporovat rodičům, autoritám i v 70 letech.
Můžeš bojovat s celým světem, ale světu už je dávno jasné, že bojuješ jen se sebou.
To všechno můžeš. Jak dlouho chceš. Jak chceš. S kým chceš.

 

Shumavan