Nezaprodat se ničemu a nikomu

Nastává u mě teď období klidu a míru. Po všech bombách, zvratech, odchodech, návratech, úmrtích i změnách se začínám dívat zase směrem k vizi, pro kterou si planu a každý můj krok k ní teď přirozeně a bez tlaku vede, aby se mohla naplnit. A když se nenaplní? No a? Pro mě jsou podstatné jen dvě věci: nezaprodat se ničemu, co necítím a ti, kteří půjdou vedle mě.

Nechci bilancovat, protože to zdaleka ničím nekončí, ani nezačíná, tak to v životě chodí, že se střídá jedno období za druhým. Je určitě lehčí dívat se na svět z pozice středu, namísto z nuly, ale rozhodně mi to přineslo hodně nových sil, touhy tvořit a vnitřní klid. 

Na cestě, kde se velmi lehce, aniž bych si to uvědomila, vytratila pokora a schopnost přijímat, jsem si nabila ústa, abych poznala, že v prostředí, ve kterém si podporuju svoje komfortní zóny, mířím vysoko do míst, kde ještě nemám co pohledávat. Tehdy Vám zmizí schopnost vidět STOPky tam, kde je ještě máte mít, rozplynou se hranice i schopnost rozlišovat a to, co nazýváte svobodou, začne být agresivním vpádem do prostoru, kde už nemáte co pohledávat. Děje se to směrem od Vás (vy jste tím agresivním vpádem na cizích územích) a děje se to směrem k Vám (někdo jde přes vaše hranice). 

Takže začnete ustupovat, přizpůsobovat se a zoufale hledáte kotvu v sobě i rovnováhu, která byla narušena. Je úplně jedno, zda se tak děje přes vztah k někomu, nebo vztah k něčemu. Kontrolka sice bliká červeně, ale vy se stále ještě křečovitě zaměřujete směrem ven, dejme tomu na partnera, nebo práci, nebo peníze, nebo zdraví, zatímco odkládáte přiznání si pravdy o sobě. Totiž, že vy jste ztratili schopnost rozlišovat, co je svoboda, a co už je vpád. Že Vaše hranice jsou narušeny, protože jste to vy, kdo je sám narušil uvnitř, ale i směrem ven. 

Víte, jak spolehlivě poznáte, že jste ztratili pokoru? Tedy schopnost rozlišování a rovnováhu? Že namísto, abyste toužili objevit pravdu a poznali sebe v takové situaci, začnete bojovat o svoje místo. Nelítostně, nekompromisně si chcete udržet "sebe", svůj prostor, své území. Útěkem, útokem, nesouhlasem, odbojem, neschopností vydržet se sebou na jednom místě, Kotva je v háji, takže je nemožné zakořenit. A tam někde v podvědomí, je strach kořeny vůbec zapustit, protože to sebou nese riziko, že už nebude lehké utíkat. Pravda o sobě: jsem to já, kdo utíká, jsem to já, kdo nechce zakotvit na jednom místě, jsem to já, kdo nemá vůli dát něco ze sebe, aby mohlo dojít ke spojení, jsem to já, kdo má své území na prvním místě a přitahuje stejné....

Tyhle útěky a boje už mám za sebou, vnímám svůj prostor i svůj vpád. Nejde jen přijít a nic nezanechat, všechno má svůj otisk. Jsem vděčná, že mi to denně ukazují moje věrné přítelkyně i lidé, se kterými momentálně pracuju, jejich "obyčejné" starosti i radosti mě uvádějí v úžas. Naučili mě zase důvěřovat lidem, ač jsem důvěru ztratila a ani nedoufala, že přijde. Stejně tak mě fascinuje láska mého muže, my nejsme žádný "dokonalý ideální páreček", pořád spolu diskutujeme, nesouhlasíme, jsme každý úplně jiný, takže navenek můžeme působit divoce, je ovšem krásné, že tyhle naše odlišnosti s prožitými léty už jen netolerujeme, ale že se nám kupodivu i líbí a milujeme je na sobě vzájemně. To bych ještě před léty nebyla schopna vypustit z úst, že jsem schopna přijmout i to, co bych "JÁ" nikdy neudělala, neřekla tak, jak to dělá a říká "ON". Nevím jak to popsat, ale asi mi budete rozumět, když řeknu, že přes cokoli, co se děje na povrchu, jak to vypadá - může drsně vypadat pro diváky, tam uvnitř a vzadu, nebo MEZI NÁMI, je prostor kde je láska, opora, podpora, prostě něco, co víme jen my dva, a co nás drží pohromadě a co nás vzájemně chrání jako rodinu.

On je podpora a kotva, já udávám směr, takže když přijdu s nějakou vizí a on na ni nereaguje a mlčí, vím, že ještě není ten správný čas, nebo, že je to nějaká moje unáhlená energie, kdy bych už ráda šla do změny (že má změna přijít, to já cítím jasně). Po čase, když přijdu s vylepšenou verzí a on o ní promluví, a zmíní se, že mu probíhá hlavou, tak vím, že je to přesně to ONO. To samé jde z mé strany, což nás mnohokrát uchránilo od kroků, které v té chvíli ještě neměly přijít.

Nic není takové, jak to vypadá. Nic nevypadá tak, jaké to je.
Přeji Vám, abyste našli opět svůj prostor. Ten skutečný. Kde se nikomu nepřizpůsobujete, protože vás bere takové, jací jste. Kde se nikdo nepřizpůsobuje Vám, protože vy ho berete takového jaký je. Kde je místo pro pokoru: pravdivé vnímání sebe sama-ani o stupeň výš, ani o stupeň níž-žádné podceňování, žádné snižování, žádné vyvyšování. Ničemu není potřeba se zaprodat. Ani komfortní zóně. Raději jít směrem dolů, než se snažit udržet tam, kde už není pro vás místo, nebo šplhat přes někoho, kdo se tam dostal o krok před vámi.

 

Vím, že je to dlouhé zase jako rok ve vězení, užívejte slunce a krásného léta a jednoho indiána k tomu.
Shumavan