Odpor k přítomnosti - k životu

Odpor v jediné myšlence je celé naše utrpení.
Odpor k přítomnosti.
Odpor k emoci, takové, jaká je právě teď a tady v její intenzitě, a utíkání jinam - to je to celé utíkání osobnosti ztotožněné se svou myslí k řešení, k příčině, k blokům a dalším programům - programu najít cestu k sobě, cestu do středu, cestu do srdce, jak to mám udělat, proč se mi to děje, jak se toho zbavit, jak to nemít....  Prostě jen buď.

Mysl nás tím krmí každý den - hledající je program, nacházející je program, JAK a PROČ je úhybný manévr.
Cokoli pojmenujeme, hodnotíme, nálepkujeme - to je mysl.

 

Přitom je to celé o odporu k přítomnosti.
O bdělosti k odporu v přítomnosti.
O dalším a dalším zjištění, kdo všechno nejsem, než hledání toho KDO JSEM - kdo jsem nemusím hledat, tím jsem a vždy jsem byl/a.

Nesmím cítit to, co právě cítím, ať je to strach, nebo jedna z "nejodpornějších" emocí, jakou je bezmoc .... být bez odporu, sedět v ní, aniž by jel další program, chci to mít pod kontrolou a právě teď to pod kontrolou nemám... všechno je to jen iluze domnělé kontroly.

Tisíckrát jsem viděla naši bojující mysl, jak se zoufale snaží něco nemít, něco necítit, něco vyřešit, něco si vybojovat a změnit v okolí. Osobou bojující se změnou vlastního myšlení. Tisíckrát jsem vnímala, jak se ve vnitřním prostoru osoba, která nechce přijmout přítomnost - co je tady a teď, co žije pere s tím, co je tak přirozené a čisté - a často nevyhnutelné - jako třeba smrt. Ten boj s nepřijatelnými emocemi, co smí cítít, co si smí myslet. 

Nakonec ale všechen boj stejně vzdá, dříve, nebo později se té síle vzdá a připustí, že nic neví, nic nemá pod kontrolou a nic není tak svobodné a klidné, jako toto vnitřní odevzdání se všemu, co je, co plyne a co přichází samo od sebe.

Shumavan