Praktický krok v životě

V souvislosti s předchozím příspěvkem, bych ráda napsala, že většina lidí, kteří přicházejí na terapii, by raději měnilo okolní svět a lidi v něm, než sebe. Někdo si to uvědomuje, někdo si v tom lže, někdo to tak už nemá a chce jít do sebe. Zaměření na ostatní, namísto na sebe, je u většiny lidí dáno tím, že svou cenu poměřují podle toho, jak na ně okolí reaguje. Je to návrat k dětství, kdy jsme se naučili poměřovat svou hodnotu s tím, jak na nás reagovali rodiče. Většina lidí by také ráda hodila zodpovědnost za práci na sobě na někoho dalšího, ale tak to nefunguje. Jedna část práce společně s terapeutem je o tom, že si společně s někým, kdo to vidí z nadhledu, uvědomíme motivace jednání, automatismy, podmínky vlastní ceny, svůj odpor vůči stinným stránkám osobnosti (to nám ukazují ostatní) a jakým chováním si způsobujeme ve vlastních životech nerovnováhu.

Druhá část práce a podle mě ta nejdůležitější na celém procesu, je PRAKTICKÝ KROK. Vždycky lidem dávám přirovnání, že duše je něco jako nebe, zatímco praktický krok je něco jako země. Obojí musí být v rovnováze. Hodně lidí dnes doslova ujíždí na duchovnu, já nebudu lhát, protože jsem ujížděla taky, byl to takový můj prostředek úniku už od dětství, kdy jsem se snažila všechno pochopit a potřebovala jsem pořádnou ránu do palice, abych se probudila a zjistila, že nemusím chápat vůbec nic, ale musím se naučit žít. Pak mi došlo, že jsem z toho vyčerpaná a už v tom nemůžu dál pokračovat a tak jsem šla dál. Zatímco s duší umíme společně dobře pracovat, praktický krok za vás nikdo jiný neudělá. 

Je to skoro až absurdní, ale lidí, co vyhledávají berličky, jen proto, aby se praktickému kroku vyhli, je pořád dost. A tak pořád něco čistí, hledají si bloky, jedou na vlně duše a pozitivity a když už z toho šílí, tak přijdou za mnou, kde je uzemním takovým způsobem, který se jim mnohdy dost nelíbí. Naštěstí už nemám potřebu vyhrávat žebříčky popularity, takže ber nebo můžeš jít. Neplýtvám už energií ani časem. Nechce se jim do toho. Nevyčistíme to radši nějak? Nemám tam třeba ještě nějaký bloček? Nepůjdeme se podívat do minulých životů  ... ne nejdeme, přátelé. Tenhle level je pro děti, my půjdeme do dospělosti a naučíme se to žít. Vykašleme se na jednostranou cestu srdce a spojíme jí s cestou hlavy. Spojíme Nebe se Zemí. Na Nebe je ještě čas, toho se taky jednou dočkáte, ale Země je tu teď.

Když do toho potom jdeme, tak každý zjistí jednoduchou věc. Že jen neumí komunikovat. Že jen neumí řešit prakticky problémy a nepříjemné situace. Že je líný jít do konfrontace a raději to nechá vyhnít, nebo si to pročistí. A že když si to takhle pěkně pročistí, tak se připraví o pořádnou emocionální vlnu, která ho donese do klidných hladin vztahů a života. Radši tu vlnu zklidní na začátku a uklidí do Nebe. Ale tady někde na Zemi, to pořád zůstává. Rovnováha pořád chybí. 

Jestli ujíždíte a máte na to plné právo a svůj čas, tak třeba jednou dojdete k tomu, že jste do svých dovedností a života jen nezařadili umění řešení problémů, zdravou asertivitu a komunikaci. Je to umění, které váš život pročistí i bez znalosti všemožných příčin a vracení se do minulosti. Dostanete se blíž k tomu, co je to žít tady a teď. Tady a teď je s vámi totiž stále vnitřní dítě-stačí se na něj jen podívat a zeptat se co potřebuje. Tady a teď je s vámi puberťácké ego-co asi potřebuje, v čem potřebuje vynikat a kašlat na autority? Tady a teď je s vámi to, kým skutečně jste, co asi teď zanedbáváte a čím se k sobě chováte macešsky? 

Všechno je přítomno, není třeba to hledat. Je to tu. Změnit se můžete jen vy a váš pohled na sebe a život. Strach překonáte jedině akcí. Jděte a čiňte praktické kroky. Každý den. Jen nebe nefunguje. Stejně jako jen země. Na jaké straně je nerovnováha? Co je ve skutečnosti uvnitř? Kde je rozpor když něco jiného cítím, říkám a dělám? Mám za tím pocit viny? Dovolím si to nebo se raději půjdu někam pročistit? Vykašlu se na pozitivno a budu raději svůj?

Odpověď je jen ve vás.
Veru/ Shumavan