Proč se bráníme emocím?

Proč se tolik bráníme prožívat své emoce naplno?

Protože se ke svému emočnímu vnitřnímu dítěti chováme vždy tak, jako se k nám chovali naši rodiče. Zlehčovali naše emoce? Pak máme také tendenci své emoce zlehčovat i emoce svých dětí. Prosímtě, to nic není, to neřeš. Zlobili se na nás za to, že jsme se vztekali a vzdorovali, chtěli nás zavřít do pokoje s tím vším, co jsme právě prožívali? Pak se i my zlobíme sami na sebe v dospělosti, když přijde hněv a zavřeme si ho do vnitřního pokoje potlačování. Vzbuzovali v nás pocity viny, když jsme nebyli podle jejich představ? Nyní se i my stydíme sami za sebe a viníme se z toho, když nejsme podle svých představ, nebo život není podle našich představ. Prožívali jsme stavy bezmoci a beznaděje v dětství? Pak si v dospělosti nedovolujeme mít žádnou slabost, něco nezvládnout, říci si o pomoc, ve kterou jsme v dětství přestali věřit.

 

Je úplně jedno, jaký životní příběh se za našimi dětskými emocemi a zraněními skrývá, kdo nesl největší díl na tom všem, kdo si to někdy špatně vyložil. Jednoduše jsme to prožívali a teď se to dere na povrch znovu. Tečka. Bylo to příliš velké a silné, aby se to dalo zpracovat a zvládnout a tak jsme to někde hluboko uvnitř uzamkli v sobě. Řekli jsme si, že už to nikdy nechceme prožívat znovu. Že naše emoce jsou špatné a když je prožíváme jsme také špatní. Jenže emoce jsou stále v našem vědomém prostoru, patří k našemu dětství, k našemu prožívání sebe sama teď a tady. A právě proto se hlásí o slovo, nebo za nás žijí život, aniž bychom si to uvědomovali. V některých obdobích je ticho a klid a v dalších je to bouře. 

Je třeba vědět, že emoce, to nejste vy. Nejste ani vaše trauma ani vaše bolest ani způsob, jakým o tom přemýšlíte. Jsou ovšem součástí vašeho prostoru, vašeho životního příběhu, vašeho vnitřního dítěte, které je ve vás stále živé a bude s vámi až do posledního výdechu na tomto světě. Přestaňte být krkavčími rodiči a začněte se o toto dítě lépe starat. Přestaňte s ignorací jeho pocitů, prožitků a věnujte mu čas, pokud to zrovna teď potřebuje. Není třeba rozebírat příběh, ani hledat příčiny, vaše duše to stejně ví, nepotřebuje to racionálně chápat. Vyvstává teď smutek? Tak ho prožijte naplno. Dovolte si prožívat smutek. Možná se vám spojuje s někým, nebo s něčím, není to úplně podstatné. Podstatný je prožitek. Nevyhýbat se mu. Nechtít ho zavřít zase uvnitř. Nepropadat odporu vůči prožitku, ani sobě. Něco ve vás má potřebu to prožít, potřebuje podporu, veškerou vaši lásku a pochopení. Potřebuje se spojit se všemi částmi a stát se celistvým. Dopřejte si to. 

Odměnou Vám bude klid a mír. Bude se vám lépe dýchat i žít. Už za vás nebude žít nevědomí, ale život se stane prožíváním všeho se všemi aspekty vašeho vnitřního i vnějšího světa. Ač to nejste vy, je to vaší součástí, vždy bylo a vždy bude. Může to ve vás zanechávat stopy bolesti, ale také již klidného a vyrovnaného úsměvu.

Shumavan