Rozloučení se ztrátou

Většina lidí se na cestě životem někde zastaví, zatímco by mohli pokračovat, jen aby se nemuseli vzdát kousku sebe sama, protože to bolí. Většinou jde o nějakou vlastnost, kterou považujeme po celý život za prospěšnou a hodnotíme ji, jako pozitivní. Když pak stojíme na rozcestí, bojíme se jí odložit, i když cítíme, že právě teď už nám přestala sloužit. Časy se mění. Odložit svou nezávislost, závislost, zodpovědnost, pravdu, schopnost i neschopnost, to vyžaduje cit pro přítomnost, i když to bolí. Nikdo se tomu ale nevyhne. Vždy přijde čas, který vám nedovolí jakoukoli aktivitu, dokud se nenaučíte odkládat přežité. Dokud se nepodíváte do tváře svému největšímu strachu a nepřiznáte si, že tu s vámi žije. Je jedno, jakkoli, pro vás, pozitivní vlastnost k odložení to je. Žádné rozdělení totiž není. 

Můj syn mě naučil třeba tomu, že musím odložit svůj perfekcionismus, který vnímá každý detail pod povrchem, abych se mohla sjednotit s tím, co je na povrchu. Pokud bych to neudělala, vyhrotila bych školní situaci na maximum, ale to by nám pro tuto chvíli neprospělo. Všechny moje ideologie a životní styl musel ustoupit, abych viděla třetí cestu. Ta je na rozcestí vždy přítomna, jen jí nevidíme, protože jsme plně zaujati svým buď a nebo, svým extrémním pojetím jen jedné strany mince. Všechno naše rozdělování vede pak k tomu, že nevidíme možnost spojení obou cest v jednu třetí, ale úplně odlišnou.

Proto když se rozhodujete, podívejte se na možnosti propojení obou cest. Třetí varianta vás najednou překvapí a vy zjistíte, že je jedno, co jste ve skutečnosti udělali, nebo neudělali, protože něco ve vás, se navždy změnilo. A to je přesně ten čas, kdy je možné udělat nový krok.

Pokud máte s odložením svých ideálů, rysů osobnosti a pravd problém, zkuste se zamyslet nad tím, zda jste v životě prožili nějaký silný prožitek "předčasného odebrání" něčeho, čeho jste ještě nebyli schopni a připraveni se vzdát. Jsou to nejen věci, ale i vztahy s kamarády, první lásky, smrt, zvíře, svoboda, kde byl udělen zákaz, nebo nebyl prostor se s takovou ztrátou vyrovnat. Udělejte to teď. Dejte si dostatek času a pak se v duchu rozlučte. 

Dostatek času a apel na to, že to můžete udělat jen vy, pokud jste rozhodnuti, je jeden z důvodů, proč nelze takové rozloučení dokončit např. během terapie, nebo i v běžném životě s lidmi, kteří vám tzv. radí. Jak by taky ne, když máte v podvědomí stále uloženo, že jste do odevzdání té věci, nebo vztahu byli někým dotlačeni a nebyli jste ještě připraveni? Je jedno, jestli za "někoho" dáváme osud, nebo reálného člověka (často rodiče). Pokud máte častý pocit, že vás někdo do něčeho tlačí, je to také jen citlivost na prožitky spojené se silnou ztrátou a neochotou vzdávat se rysů osobnosti.

Je třeba si uvědomit, že VY nejste vaše nezávislost, nebo zodpovědnost, kreativita, nebo perfekcionismus. Vy jste funkční i bez nich a ti, kdo do života přidávají, nebo odkládají podle toho, co je tady a teď. Nikoli dle toho, co bylo a co bude.

Veru/Shumavan