Smutek, když něco chybí a nevíte co

Dlouho jsem nepsala o vlastním procesu a vím, že jste za něj rádi.

Je třeba podotknout, že ač jedu svým procesem a vždy budu, nic to nemění na tom, že se od určité doby na úrovni toho, kým skutečně jsem, cítím vyrovnaně, v klidu, bez příběhu a jen, co se zatoulám hluboko, zase se vracím do přítomnosti bez příběhu a je mi v tom dobře.

Vlastně ani nevím, jak popsat, co se mnou provedlo léto, kdy mi jedna ze zásadních, dosud nevylovených a dokonale potlačených bolestí vylétla vzhůru do vědomí. Byla to potlačená vzpomínka na tátu, který mi chyběl. Vím, zní to skoro až banálně, a kdybyste mi položili otázku: Chyběl ti v dětství táta? Řeknu vám zcela přesvědčivě a nevědomě lživě, že vůbec nechyběl. Neuvědomovala jsem si to a nebýt Marcely (Krčálové), která mě do této neprobádané jeskyně nečekaně zavedla, bych si ani nevzpomněla. 

Měla jsem co dělat s tím tátou, co ho na dlouhá léta zastoupil, takže jsem tento hluboký smutek dítěte brzy překryla vzdorem, rebélií a už jsem si nevzpomínala na to dětsky smutné čekání, které se jednoduše nedočkalo a rozhodlo se zasunout tento smutek do krabičky s nápisem: už mi nikdy nikdo nebude chybět.

Znáte ten pocit, kdy se vám po někom stýská?
Tak já ho neznala. 
Od doby, co táta odešel, nikdy.
Potlačila jsem to.

Mé stýskání bylo uloženo v krabičce a tato krabička byla vědomě prezentována jako TOLERANCE a SVOBODOMYSLNOST.
Tato tolerance dávala (a stále dává) všem mým partnerům a posléze i mým dětem velkou svobodu. Stejně jako to dítě jsem se naučila spoléhat se jen na sebe a bylo to pro mě zcela přirozené. Vždyť jsem se tehdy nedočkala a logicky pro mě bylo přirozené smutek překrýt buď samotou, či touhou po samotě, nebo rebélií, která si také dovolovala ve vztahu, co jen chtěla a nedala se omezovat ve své vlastní svobodě. Často měli pocit, že jsem až příliš nezávislá, někdo dle vlastních měřítek čekal, že projevím v partnerství lásku třeba žárlivostí, ale ta mi nikdy nebyla vlastní.

Dělej co chceš a jak to chceš a to samé dopřej i mě.
Možná, že mě nemiluje, když je pro ní tak snadné být sama?

Život sám vždy trpělivě ukáže, že je načase vylovit něco potlačeného. Není třeba cíleně cokoli hledat a řešit.
Jednoduše to samo přijde.
Před dvěma lety začal mít táta velmi vážné zdravotní problémy.
Způsob života, který ho dovedl až k tomu, že přišel o všechno.
Přišel i o střechu nad hlavou. 
Přišel zároveň o řadu svých přesvědčení a došel si k pokoře, kterou jsem u něj dřív neznala.

Během dvouletého procesu jsem pomáhala, poskytovala podporu, dočasný domov, ale hodně mě to vyčerpávalo.
Posléze jsem pochopila, že si oba musíme projít procesem uzdravování. Pustila jsem zodpovědnost za to mu pomáhat pro mě vysávajícím způsobem. Po jednom návratu z návštěvy nemocnice se symbolicky porouchalo topení, vyplavilo celý náš dětský pokoj, a tahle emoční voda mě rozplakala tak, že jsem věděla, že takhle už nemůžu dál - že tohle už musím pustit.

Moje tělo se proti tomu začalo bouřit tím, že začalo přibírat na váze. Mohla jsem se proti tomu stavět na hlavu, zvýšit aktivitu, snížit příjem, ale energetický deficit jasně říkal, že takto už dál pomáhat nesmím. 

Pustit zodpovědnost tam, kde byla jen jeho lekce.
Pustit všechny své motivy - respektive motivy své šestileté vnitřní holčičky. Najít v tom všem rovnováhu a zase přijímat deficit.

Než jsem našla ten ohromný potlačený smutek, vydávala jsem se ze všech svých sil. Samostatná a silná, tak jako vždy. 
Tolerantní až příliš. Bez stýskání. Bez stěžování.

Sem tam jsem se v tom období zadívala do očí svého muže a i když se nic nedělo, intuitivně jsem při pohledu na něj cítila nezměrný smutek a osamělost. 
Čím víc byl doma, tím víc jsem se cítila osamělá. 
A když odcházel, nesmírně se mi ulevilo. 
Ne, nechyběl mi, ač by mi asi chybět měl, jenže to jsem ještě nevěděla, co to vlastně to chybění je :-) 
A stejně tak jsem věděla, že jeho se to vůbec netýká.
Že je to jen moje a taky trochu táty.

A pak přišel ten moment, kdy mi to všechno došlo.
Našla jsem to.
A prodýchávala jsem ten smutek.
Jen tak naplno jsem si do toho smutku sedla.
A najednou mi všechna ta má tolerance připadala legrační.
A pomyslela jsem si, že tolerance a svobodomyslnost je parádní zástěrka a kamufláž, jak si nepřiznat svou nejhlubší osamělost.
Jak nikdy neprojevit lásku tak nezměrnou, že si dovolím se s někým tak hluboce propojit, až z toho srdce bolí.

To proto, že srdce někdy bolí, aby se nám připomnělo.
Že ho máme.
Že naplno cítíme.
Že dokážeme milovat ještě víc, než jsme si kdy mysleli.
I s rizikem úplného opuštění a stýskání si po někomu, kdo 
je nám tak nesmírně blízký, že se ani neodvažujeme pomyslet,
protože každá myšlenka tu lásku nějak deformuje a zastrčí do krabiček, které nám už nejsou třeba, když JEN milujeme a JEN dýcháme.

A celý ten proces s tátou mě také něčemu naučil.
Naučil mě, že i když svou nevědomostí zpřetrhal nitky,
a v životě udělal spoustu chyb,
naučil mě soucitu a odpuštění.
Naučil mě, že se nemusím obětovat,
jít až za hranice vlastních sil, ale 
stačí jen milovat a odpouštět.
Ne, nejsem žádná světice, to vůbec,
celý ten proces jsem prožívala i spoustu odporu,
než jsem došla opět sama k sobě a k vděčnosti za to,
co všechno mi život postavil do cesty, abych dnes
věděla dobře, co obnáší každá bolest lidí, co ke mě přijdou,
ať je to s čímkoli - na nějaké úrovni je to ozkoušené na vlastní kůži
a to vždy byl a je můj plán tohoto života.

A když se odloupla další slupka, 
a duše je zahojená, plná vděčnosti, soucitu, štěstí z místa, kde se právě teď nacházím,
a sebelásky, která se konečně dokáže přiblížit 
i na tu nejmenší vzdálenost k intimitě,
může se stát zase prioritou mé tělo.
Zaslouží si to teď nejvíc....

Ale o tom zase příště...

Miluji ten proces. Miluji sebe v procesu.

 

Shumavan