Sociální fobie, panická ataka, strach z lidí a cesta ven

Nepíšu, zato zase začínám žít a dýchat. Ne, že bych přímo žádala o tuhle zkušenost, ale zřejmě jsem poslední měsíc na vlastní kůži potřebovala pocítit, jak velkou energii vyžaduje přetnutí cílové pásky. Jak náročné jsou poslední metry, kdy už vysílením sotva dýcháš a kdy si říkáš, že není možné ty síly v sobě vůbec najít a dotáhnout to do konce. Stalo se, zvládla jsem to, ale úplně se mi vypnul motor a vybila baterka. Všechno se utišilo, motor chcípnul a nechtěl znovu nastartovat. Všechno mě přestalo bavit, až na ticho, klid a spánek, jakákoli motivace zemřela s myšlenkou, že není nic, co by mohlo zase rozpohybovat můj vnitřní oheň. Co bych ještě mohla chtít, po čem toužit. Je to ten stav, kdy máš úplně všechno, dokonce si plníš jeden sen za druhým, ale to všechno je jen podpůrná síla zvenčí, iluze a vnější motivace, která s tebou uvnitř nijak nerezonuje, protože víš, že tohle krásné divadlo, není tvoje cesta. Je to jen film pro pár hlavních a vedlejších rolí. Co to vlastně je? Jsem svobodná, můžu naložit se svým časem tak, jak chci, všechno mě podpírá, nese, všechno plyne úplně přirozeně a snadno směrem, kterým mě vede intuice, ale kam se poděla moje energie, touha tvořit, žít? 

Jako propuštěný vězeň, který stojí před vraty věznice a cítí, že je sice volný, ale je to jen začátek dlouhé cesty, nebojí se, že neustojí nové výzvy, na nové začátky odvahu má, ale bojí se vyjít mezi lidi, protože jim opět nedůvěřuje a drží si od nich odstup, aby se to vůbec dalo zvládnout - chce být sám. Začalo mi to ukazovat i tělo, fyzické stavy v kině mezi lidmi, kdy mě obklopil dav, byly k nevydržení - nevolnost, pocení, pocit, že mě příliš těsně semkli uprostřed a já teď nemůžu nikam utéct, stejně tak v metru, které jelo tunelem, musela jsem začít chodit všude pěšky. To mě poslední měsíc velmi silně uzavřelo do sebe, nemohla jsem chodit mezi větší počet lidí. Při terapiích jsem se zase s tím člověkem propojila velmi silně, jako bych byla jím a on mnou a zároveň každý za sebe. Z extrému do extrému.

Šla jsem dovnitř, do komnaty vnitřní síly a motivace, žádná krajina, ani rozkvetlá louka, namísto toho jsem vešla do tmavé jeskyně, kde nebylo vidět na krok, věděla jsem, že je tam něco, co souvisí s něčím velmi hlubokým, s něčím, z čeho mám ten největší strach a co sahá do hluboké minulosti. Když už jsem dlouho tápala ve tmě a odevzdala jsem se tmě, přiletělo hejno netopýrů, které mi řeklo, že na mě dohlíží, abych z té tmy nikdy nemohla odejít, abych nebyla vidět, abych nebyla spatřena, aby nikdo nepoznal, kdo jsem. Připomněli mi, že můj život je ve stínu, v té tmavé kobce, kde jsem uvězněná, cítila jsem, že oni jsou zároveň lidé, kteří dohlíží na můj pád, na to, abych měla co nejméně energie zase vstávat. Postupně se střídala jedna emoce za druhou, šel z nich chlad, závist, touha mít všechno, co mě v tomto životě obklopuje láskou - partnera, děti, rodinu, zvířata, mou mysl, dokonce mé tělo.
Nechala jsem to plynout, tiše jsem to pozorovala, vnímala všechny ty fyzické pocity - pocení, bušení srdce... 

Zpočátku jsem měla tendenci zase jim ustoupit, předat jim to všechno, nemít nic, ničím se neodlišovat, darovat jim jedinečnost, abych měla klid, aby mě nechali být, nepozorovali každý můj krok. Zavolala jsem na pomoc mé druhé já, které mi s tím dokáže pomoci a objevil se opět jako mladý bojovník plný nadšení a síly. Pak se moje energie při všech útocích - náletech netopýrů začala postupně měnit, přestala jsem mít ustupující energii, začala jsem stát za svým, sama za sebou a cítila jsem sílu se zvednout a bez ohledu na tmu přestat poslouchat všechny nepřejícné hlasy, které mi v té tmavé kobce způsobovaly tolik bolesti na srdci. Jakmile jsem si dovolila jít zase ve své energii, jeskyně byla sice pořád ve tmě, ale já jsem v té tmě viděla naprosto jasně. Viděla jsem v ní všechno to dobré, co mě naučila. Viděla jsem v ní světlo a začala jsem je vidět i v hejnu netopýrů, kteří neztratili svou ostražitost, ale zůstávali tiše nade mnou.

Pak mě zase zaplavil ten známý pocit otevřenosti a důvěry. Ano, bylo toho na mě poslední rok ve vztazích s lidmi moc. Řada lidí mi to hejno netopýrů předváděla a vybíjela tak mou energii i touhu něco začít, zase mít odvahu jít mezi větší množství lidí a důvěřovat. Přesila. Nepoměr, který šel rychle za sebou, bez možnosti vydechnout.

Díky tomu všemu jsem ale pochopila, že jestliže chci mít zase vnitřní touhu a vnitřní oheň k dalším krokům v životě, není možné soustředit se jedině na výsledek - cíl, ale je nutné si na začátku všeho vytvořit NOVÝ VZTAH. 

Vztah k tomu, co dělám. Vztah k cíli. Vztah k výsledkům. Vztah k sobě v procesu. Vztah ke všemu kolem sebe. Zase důvěřovat lidem, se kterými spolupracuji - VZTAHOVAT se k jejich energii i k životu. Vytvořit novou formu vztahů, kterou jsem doposud neznala - rovnovážnou se vší tmou i světlem. Viděla jsem, jak důležitý je můj otevřený VZTAH s tmou, kde dokážu vidět to, co jiní vidět nechtějí - důležitý pro mou cestu, ale i pro řadu dalších, kteří ke mě chodí pro celistvost, aby viděli svou pravdu.

Velkým bonusem téhle mojí cesty a imaginace je příval energie, jako bych si vyhřívala obličej na slunci a měla dost času nasát, že se vztahů nemusím bát. Že je vlastně při vší té hrůze, kterou jsem cítila z hlubin věznění a lynče davem - začínám milovat a po malých krůčcích sunout na přednější místa v prioritách vlastního života.

Krásný nový vztah se vším a se sebou....

 

Shumavan