Trpělivost a respekt k učení

Trpělivost je cvičení, jak setrvat s neklidem své energie a dovolit, aby se záležitosti vyvíjely svou vlastní rychlostí. Přestože proces trvá nekonečně dlouho, jdeme krok za krokem, nedoufáme v naplnění své touhy, a jen si celý proces užíváme. Opouštíme svůj perfekcionismus a propojujeme se s živou kvalitou každého okamžiku. Pokud chceme porozumět svým zvykovým vzorcům, ovřeřujeme si, jak se vztahujeme k učení a učiteli. Očekáváme, že se nám naplní potřeby stejně, jako to děláme v jakémkoli neurotickém vztahu? Používáme spiritualitu k tomu, abychom obešli to, co nás děsí? Je snadné nevidět, že pevnou půdu hledáme stále tím samým způsobem.

Poté, co vykročíme ze své ulity, pudí nás to začít se bát a hledat něco známého, čeho bychom se chytli. Bez nepolevující trpělivosti a laskavosti vůči tomuto nevyhnutelnému procesu nebudeme nikdy důvěřovat tomu, že je moudré a soucitné se uklidnit a uvolnit do stavu bez osobnosti. Trvá to nějakou dobu, než si nás podmaní pocit, jaké to je, zůstat otevřený všemu a všem. Ochromuje nás to neustálým stavem úzkosti, paniky a touhy po útěku, kdy hledáme, jak se tomu, co právě probíhá v naší mysli i skrze nepříjemný pocit v těle, zcela vyhnout. Věřte tomu, že to tak zakouší každý z nás, který se probouzí. Je to přirozené, protože to osobnost utíká před velikostí Ducha.

Pokud se vyhýbáte, nikdy nerozpoznáte strategie vašeho útěku. Zkuste je dnes prozkoumat. Podívat se, která omezující myšlenka to je? Který nepříjemný pocit v těle je strategií, jak utéct? Rozbolí vás hlava, kdykoli máte jít k podstatě a tou podstatou jste jen vy sami? Nebo se necháte strhnout okolním hlukem? Vymluvíte se na to, že nikdy nemáte ten správný klid a čas? Zkoumejte tyto strategie. Pozorujte je. Dovedou vás k tomu, že si brzy pravdivě přiznáte, že se vyhýbáte prožitku. A vyhýbáte se i poznání, že jste něco daleko většího, než si stále myslíte.

POZNÁNÍ JE PROŽITKOVÉ.
POZNÁNÍ NENÍ LOGICKÉ A ROZUMOVÉ.

Každý den medituji a to i na procházce, kde sleduji přítomný krok. Ať se v meditaci objeví jakýkoli příběh. Pusťte se ho. Uvolněte se od něj. Není podstatný. Ať se objeví jakýkoli nepříjemný pocit na těle, třeba se vám motá hlava, jen to pozorujte, dovolte tomu, ať to je. Nesklouzněte do paniky a útěku. Jakmile dovolíte pocitu, nepříjemné fyzické bolesti jen být, okamžitě se pustí. Odejde z prostoru. Jakmile ale budete zůstávat s příběhem, budete se u něj litovat, už sklouzáváte do hlavy a nepříjemný pocit v těle sílí. To nejsou vnější okolnosti, proč to nepříjemné sílí. To jste vy. Vy, jako osobnost, která si to drží. Která to nechce uvolnit. Která má strach to uvolnit a pustit se toho příběhu, protože kdyby to udělala, pak všechny výmluvy, ALE, JAK, PROČ... ztratí na významu a jsou legrační. Jen vy víte, proč se jich držíte a co vám ještě dávají.

Chtěla bych také zmínit respekt k učitelům, to mě naučila až mongolská kultura. Mít respekt k učení a učiteli. Ať vašemu egu připadá jakýkoli, z nějakého důvodu jste přišli pro učení právě k němu. Dost osobností si "myslí", že pokud si zaplatí seminář, pár hodin s jakýmkoli učitelem (a učitelé jsme sobě všichni, ať si to uvědomujeme, či ne), že ho nějakým způsobem může vlastnit bez respektu. Pasivně si sednout a očekávat od učitele nějaký výkon, nějakou moudrost, pro kterou si přišel a zaplatil si za ni. Zapomeňte. To vy jste podstata své vlastní moudrosti, vy jste přišli, vy si v tom nacházíte svou částečku vědomí, vy jste zodpovědní sami za sebe a za své léčení. Za svou trpělivost k pokrokům i za své držení příběhu. Sebelepší učitel kdekoli, třeba i na ulici, nebo v práci, či doma, vám nemůže dát víc, než co vy dokážete přijmout - je to jen zrcadlení vašeho vnitřního prostoru.

Proto respekt k učení, k učitelům, trpělivost k procesu, lásku k sobě - k osobnosti... nepovedlo se, ale miluji se za to.... zase jsem utekl/a od nepříjemných stavů, miluji se za to... nejde mi to tak, jak by si má mysl představovala, miluji se za to...

Miluj proces.
Miluj sebe v procesu.

 

Shumavan