Týrání blahobytem

V době, kdy vrcholilo moje vyčerpání energie, jsme si jasně všímali, že i náš pes odráží tento stav. Byl ještě víc submisivní, apatický a bez energie. Stejně jako já v tom období, plnil povely jako automat, ale činil tak bez radosti. Na mě se kupila řada povinností, ale vykonávala jsem je bez radosti. Byli jsme s ním dva měsíce na šumavě a pak jsme se vrátili do města, z nadšeného psa plného energie se stal pes smutný. Já už jsem tehdy cítila, že je toho na mě ve městě moc, že potřebuju změnu, ale stále jsem ještě živila rozumné důvody, které mi nedovolovaly v tu chvíli odejít. Požádali jsme o pomoc trenéra psů, který nám navrhl nějaké změny ve výcviku, aby se srovnal s tím, že volnost, kterou má tam, tady není úplně možná (samozřejmě, že se s tím faktem musí nejdřív srovnat jeho člověk - tedy já - protože to samé jsem prožívala ve vztahu k městu celá léta - stísněnost versus prostor). 

Chápala jsem v čem je problém, takže jsem věděla, že korekci potřebujeme a co pro to udělat, jedna jeho věta mě ale přeci jen úplně rozsekala na malé kousíčky. Řekl nám, že ho "týráme blahobytem". Asi tušíte co to znamená. Má všeho moc. Jídlo servírované až pod nos, lásku, přemíru mazlení od nedomazlených lidí, spousta emocionálních podnětů a energií, kterou na něj přenáší celá rodina, přemíra hluku, ruchů, povelů, omezení a změn. Přestal se cítit PSEM. Začal být dítětem. Zmenšil se mu prostor, výběh, hranice. O nic nemusel usilovat, ani o jídlo, ani o odměnu. 

Doma jsem dala průchod dost silným emocím. Uvědomovala jsem si, že je to tak a cítila jsem absolutní bezmoc. Někdy uvnitř sebe jsem chtěla přesně to, co on a byla jsem frustrovaná z toho, že nevím, jak toho dosáhnout - uvězněná, neschopná pohybu. Máme dva psy a právě s ním jsem silně propojená. Je to mé dokonalé zrcadlo. Bylo to moje - utýraná blahobytem, bez radosti z toho, že mám všechno až pod nosem, ze všech zisků, materiální hojnosti, v jistotě a přitom uvězněná na malém prostoru, bezmocná z toho, že nemůžu volně dýchat. A cítila jsem, že tohle nechci ani pro své děti. Mají víc podnětů, než dokážou snést, máločeho si pak váží, protože je jim všechno servírováno až pod nos a já denně vynakládám spoustu sil na to, abych podněty blahobytného života zmírnila, dala jim limity a vytvářela jim takové situace, kde se musí sami snažit a udržovat si své touhy, aby se mohli na něco těšit a učili se trpělivosti, že všechno nepřiletí na počkání a ihned.

Začala jsem cítit přesycenost, která mě paradoxně úplně uvnitř vysála. Viděla jsem zisk přímo u svojí ruky, kterou se mi ale ani nechtělo natáhnout a brát si. Všechno s tou přesyceností a přehlceností začalo postrádat smysl, ale i radost. Je to ten pocit, když všichni kolem vás mají všeho DOST, ale kde je RA DOST? Zároveň přijde pocit viny, jako když Vám rodiče říkají: ničeho si nevážíš, máš všechno, proč nejsi vděčná? Naštěstí už na pocity viny nehraju, takže vím, že ta bytost ve mě, která momentálně necítila vděčnost, byla jen momentálně odpojená od celku, ale zároveň mi pomáhala uvědomovat si, že je načase jít dál. 

Nastavit zase původní priority, kdy stačí k radosti o dost míň - nebo třeba vůbec nic. Kdy je méně podnětů, více touhy k něčemu dojít, mít z čeho dávat a darovat - ZJEDNODUŠIT SEBE a zjednodušit celkově svůj zahlcený život. I pro děti si přeju méně podnětů, méně všech věcí a více času pro nás všechny. Aby mohli být dětmi a my zase těmi původními bytostmi bez nánosů zbytečností, které jen odvádí pozornost. Aby naši psi mohli být psi, aby měli možnost usilovat o odměnu - nedostávat zadarmo a bez touhy, nebýt přesyceni něčím, o co ani nestojí. 

Čím víc marastu, věcí, zbytečností, které nejsou potřeba, tím míň životního prostoru. Jako když máte krásný prostorný dům, postupně ho zahltíte něčím, co nepotřebujete a ani nechcete, všem nevyžádanými dary a najednou zjistíte, že si nemáte ani kam lehnout, že už pomalu přes ten bordýlek nejde ani otevřít dveře a jednoduše odejít ven a nadýchat se čerstvého vzduchu.

Od té doby jsme ušli poměrně dlouhou cestu až k rozhodnutí vyklidit prostor, otevřít ty dveře a odejít. Hned je to veselejší, pes už si zase hraje, děti se učí, že změny jsou pro život dobré, něco darují, aby mohly zase toužit a my - se zase milujeme, tak jako na začátku - kdy jsme sice neměli vůbec nic, ale byli jsme naplnění sny, láskou a vědomím, že to všechno zvládneme, jedno jak, stačí nám být spolu. A vděčná jsem - za všechny ty lekce, za to, že je kolem mě tolik milujících bytostí, které si kvůli mému uvědomění zahrají na nevděčníky i ty nejsmutnější a nejutýranější bytosti pod sluncem.

 

Shumavan