Vidíš v něm Boha, vidíš v ní Bohyni? A v sobě?

Kdykoli jsme stáli v té největší bouři a oba jsme si říkali, co je ještě možné ustát, aby do nás dvou na místě neudeřil blesk a všechna společná léta neshořela na prach, chtěla jsem nám připomenout dvě otázky: 

Vidíš v něm právě právě teď Boha? 
Vidíš ve mě (sama v sobě) právě teď Bohyni?... 
a často jsem si musela pravdivě odpovědět, že NE.
Nevidím ho v něm.
Nevidí jí ve mě.
Nevidím jí v sobě. 

 

A všechno to VNÍMÁNÍ BOHŮ A BOHYNÍ
je podle toho jen pustá teorie, kterou nemáme možnost spatřit,
když se všechno přežité brání a současně utíká.
A moje zraněná osobnost se tomu bránila.
A jeho zraněná osobnost od toho utíkala.

Až jednou... jsem si opět vzpomněla.
Na tu chvíli, kdy jsem byla zcela ve své síle,
a byla připravená na všechno,
beze strachu jsem se odevzdala všemu, 
co přijde, když ho opustím, když z toho odejdu,
když budu jen plně důvěřovat tomu, co JE...
a hlava, v tu chvíli bez myšlenek,
a srdce beze strachu...
V tu chvíli jsem ho uviděla...
VIDĚLA JSEM JEHO LÁSKU
a viděla jsem, kým on skutečně je.
A kým jsem skutečně já...
a zatímco nic neřekl,
na nic netlačil,
ničím se mě nesnažil zastavit,
jeho láska byla jako neviditelná ruka,
která mě zastavila.

A z této chvíle vyrůstá i má láska, moje síla.
A vzpomenu si na ni, kdykoli zase bouří a blýská se
na otevřené rány.
A vidím ho v něm.
A vidím ho v sobě.
Vidím ho v nás.

A ctím tu neviditelnou ruku,
která říká: 
JEN CHVÍLI ZŮSTAŇ... 
a NAUČ SE ZASE SPRÁVNĚ DÍVAT.
ZMĚŇ ÚHEL POHLEDU.
ZMĚŇ PRIORITY.
A ZASE HO UVIDÍŠ.
ZASE JI UVIDÍŠ.

Shumavan