Vykročit a jít

Bez praktických kroků se těžko hneš z místa. To platí pro všechny začarované kruhy, pro všechny zkušenosti, pro každý život. V takový moment už přestáváš být hledačem a začneš být praktikem. Prostě bez zbytečných řečí a na rovinu jdeš. Uděláš krok právě tam, kde leží tvůj největší odpor. Dlouho mi trvalo si k tomu dojít. Pořád jsem něco řešila, hledala blok, přečišťovala při každém "problému", ale skutečný průlom nastal vždy jen v okamžiku, kdy jsem šla a něco změnila tady na Zemi. Kdy jsem se postavila za sebe. Kdy jsem řekla jasně, kde jsou mé hranice a především, když mi nebylo zatěžko ztratit úplně všechno doposud "vybudované". Vnější krok šel vždy ruku v ruce s vnitřním krokem.

Udělala jsem to mnohokrát a vždy s těžkým srdcem. Nebylo to lehké. Jak to bylo ve skutečnosti těžké, o tom jsem věděla jen já sama. Chtěla jsem s tím být sama a naplno. Vždy jsem vnitřně a i na těle cítila, že už bych šla proti sobě, kdybych v tom, co jsem dřív považovala za to nejlepší, pokračovala dál. 

Dnes už nesouzním s čistící vlnou, ale věřím, že jako všechno, svůj smysl má. Je to cesta, kterou někdo potřebuje, na kratší, nebo delší čas, aby si došel k praktickému kroku. Je to vývoj, za který nemůžu soudit ani sebe, ani další. A ani nesoudím. Nic není zbytečné. Je to otázka volby.

Šamani a nejen oni, měli kromě léčení i další důležitý úkol, bylo jím určení správného okamžiku a načasování. Když je myšlení zaneprázdněno nekonečnou sérií hodnocení a pořád dokola se řeší jeden a tentýž problém, není to o tom, že jsme všechno nepročistili, ale o tom, že v určitém časovém úseku našeho života, máme prožívat sérii zkušeností, která vede k uvolnění masy energie, která nás drží na jednom místě. Je to o načasování. Stačí neuhýbat a prožívat, nechat to být. Jenže teď tolik oblíbené masírování hodnocením toho, co je pozitivní (a kdo to může říct co je pozitivní?), nás nutí k neustálým pokusům se z negativního dostat do pozitivního. Ze smutku do radosti. Ze zlého do hodného. Z nepříjemného do příjemného. Díky tomu jsme v duálním světě, kde se jeden soud upřednostňuje před tím druhým a jeden stav mysli (radostný a pozitivní) se upřednosťňuje před dalším stavem mysli (smutným a negativním). Skutečnost ale není taková nebo maková. Skutečnost není pozitivní ani negativní, jenom je.

Pokud jednou přestanete uvažovat v tomhle rozdělujícím posuzování všeho, tak už není možné zaměřovat se na něco, čím byste se od jednoho stavu mysli, chtěli dostat k jinému stavu mysli. Takže musel následovat praktický krok a další rozhodnutí. Celý rok 2014 jsem nečistila NIC. Žádná vlastní terapie. Zpočátku jsem se dívala na to, co ve mě tělesně a emočně vyvolává odpor a strach. Posléze jsem už jen prožívala a dovolila si být "negativní"-tak to alespoň působilo na druhé, na mě ani ne-těžko se to popisuje, když jsme zvyklí tomu přiřadit nějaké hodnocení, ale přitom za tím ve skutečnosti hodnocení není. Nehodnotila jsem to, jen jsem v tom žila. Dala jsem si jednu bombu za druhou a klidně žila i v tom, že už se mi nechce a že to nedám. A přesto, že jsem to neřešila, tak ze mě přirozeně všechno odcházelo. 

Jednou večer, jsem usínala na rameni mého muže, nic zvláštního se nedělo a najednou přišla tak velká fyzická bolest srdce, že jsem si musela sednout a přišel ohromný pláč. Dřív bych se ptala, odkud to pramení, proč se mi to děje, ale tentokrát jsem v myšlenkách mlčela a jen to nechala probíhat. Nic jsem nehodnotila a neřešila. A to i tehdy, kdy se mi samy začaly ukazovat obrazy toho, co dělalo moje vnitřní dítě ve stejném rozpoložení a pak další obraz, který se mi při každém dalším pláči ukazoval. V tom obrazu jsem se viděla jako těhotná žena vlasy svázané do drdolu, jasně jsem rozeznávala detaily oblečení-kabát, sukně, boty. Šla jsem po kamenité cestě, úplně sama a vyčerpaná. Vnímala jsem bolesti a porod, nedostatek vody, ale bylo tu i nebezpečí, pokud zůstanu na cestě, objeví mě. Viděla jsem, jak lezu na kopec, dech mi přestává stačit, kontrakce mě zastavují, strašlivá bolest a pak konec. Pro mě i pro dítě. Jen opět důvěrně známý pocit špatného rozhodnutí. Špatných rozhodnutí, jsem se ostatně obávala v životě nejvíc. Tam ležel můj největší odpor a proto také v praktickém kroku, bylo nutné do takových rozhodnutí jít. Jak pláč přišel, tak i odešel, v tom správném čase, bez snažení a tlaku, něco vyřešit.

I díky tomu, co jsem prožívala, jsem si uvědomila, že všechno, co bylo doposud a co jsem si myslela, že miluju, vnímám najednou v úplně jiném světle. To velké uvědomění, že jsem zase jen humorně stavěla, nějakou iluzorní vlastní existenci a dokonce vlastní hodnotu v životě, na něčem, co ve skutečnosti se mnou nemělo vůbec nic společného a co jsem ani nechtěla.

Aby se skutečně odehrála nějaká změna vnímání a nemluvím o změnách, které vidíte navenek, jsou to změny uvnitř, je nutné opustit všechno, na čem si stavíte a zakládáte a co vás nějak hodnotí. Byť by to mělo být sebevíc morální a pozitivní, není to skutečné. Jít a dělat nepopulární kroky a rozhodnutí. Jít tam, kde je to nejvíc nepříjemné a tam, kam se nám nejvíc nechce, ale jen jít, neřešit. To je skutečné umění života.

Proto dnes už se sebou a s lidmi, se kterými se setkám, nic nečistím a nevracím se ani k příčinám, protože dřív nebo později skončíme jen u té jediné-u sebe. Jen si povídám, pokládám otázky, nebo se jen dobře bavíme, zkoumáme a hrajeme si s možnostmi, když uhýbáme z cesty a nechce se nám udělat důležitý krok, abychom náhodou nepřišli o to "pozitivní", co nám takový postoj přináší. Neslibuju žádné zázraky ani vnější změny, nečistím emoce, ani myšlenky a to ani sobě. 

Přichází jen podpora k dalšímu malému krůčku, na cestě, kde je každý úplně sám. Ještě párkrát se špatně rozhodne a ještě párkrát to nezvládne, ale o to tady nejde. Nejde totiž ve skutečnosti o nic. Dokonce ani o růst, natož nějaký smysl. Všechno je už přítomno, není to dole ani nahoře, není to v pozitivnu ani negativnu-je to ve všem.

Shumavan/Veru

kopírovat lze s funkční odkazem webu www.shumavan.cz