Výmluvy a protichůdné záměry

VÝMLUVY A PROTICHŮDNÉ ZÁMĚRY
Jsme mistři výmluv. Tančíme kolem všeho, ale abychom se na chvíli zklidnili, to ne. Popisujeme všechno, ale abychom na chvíli mlčeli, to ne. Chceme vědět, co máme dělat, ale abychom to jen prožili, to ne. A když už víme o čem to všechno v nás je, co nás nejvíce brzdí, neuděláme to, raději říkáme, že to nejde. Jenže, když něco skutečně a upřímně chceme, jde to vždy. Nejde to jen v případě, že to skutečně nechceme, že nás baví se na to vymlouvat a že se nám v podstatě vyplácí daný problém mít. Je tu myšlenkový motiv s protichůdným záměrem. 

Odhodlání je stav, kdy na ničem jiném nezáleží.

Tak třeba sebeláska.

Tuto stránku čtou, poměrně v solidní rovnováze, ženy i muži, nejvíce ve věku 35-45 let. Mě je 34, takže do této věkové skupiny brzy přejdu a generačně k sobě ladíme. Z terapeutické praxe, naši generaci sužuje z největší části právě nedostatek sebelásky, a co víc, abychom poznali rovnováhu a pochopili, jsme rodiči dětí, které naopak nedostatkem sebelásky (pokud nejedou v nějakém silně převzatém programu od rodičů) netrpí. Zatímco naše generace byla zvyklá trávit hodiny venku s kamarády (nebudu Vám nic nalhávat, já se, coby individualistka, venku schovávala, ne tak z čistě přátelských a společenských motivů, ale především před napjatou atmosférou domova), generace našich dětí (samozřejmě ne všichni) dává přednost technologiím, individuálním koníčkům - jednoduše si vystačí samy se sebou, zrovna tak, jako dokáží přepnout a užít si společnost, zase se rádi vrací do svého světa. Dokáží se prosadit, umí říct, co cítí, umí se projevit, okamžitě upozorní na nesoulad, neharmonii, dokáží se samy ocenit a pochválit. Samozřejmě, že bychom je rádi viděli víc venku, mezi vrstevníky, bez touhy po počítačích - na druhou stranu sledujeme-li vývoj, víme, že individualizace postoupila celospolečensky. Ženy jsou tu samy za sebe, muži jsou tu sami za sebe - vztahům to moc neprospívá, protože jsme daleko méně propojeni, zato více oddělujeme všechno myšlenkově (na černou a bílou, na dobré a špatné) a díky tomu jsme oddělováni i mezi sebou. Nejsme na sobě životně závislí, dokážeme přežít samostatně - nebudu to hodnotit jako dobré, nebo špatné, jednak mi to nepřísluší a druhak vývoj přichází přesně tak, jak je potřeba, abychom dostali, co potřebujeme individuálně i celospolečensky. Učíme se žít sami, abychom pochopili sebelásku v samotě a další zase žijí ve vztahu, protože jim sebeláska přichází k pochopení skrze život ve dvou.

A když tedy víme, že nám (téměř) všem chybí sebeláska, že jsme byli vychováváni v tom, abychom zachovali dekorum, aby o nás měli nějaké mínění ti druzí, abychom nebyli sobci a dělali vše pro ostatní, protože jinak jsme zlí a nehodní pozornosti a lásky... tak se valná většina lidí zastaví a řekne: když já se snažím milovat sebe sama, ale ono to nejde. Případně se zabředne do dlouhého popisování všech možných situací proč a jak to nejde, ale prožitek žádný. 

Vezměte si například situaci, kdy Vás různé okolnosti donutily k tomu, že jste zůstali sami. S dětmi, nebo bez dětí. Životem jste víceméně procházeli s motivem, že nechcete být sami, respektive, že chcete někomu dávat lásku, že chcete někoho milovat. Ze vztahu do vztahu, bez chvíle odpočinku. 

Dnes už jste vědomějším člověkem a víte tedy, že Vás život dovedl do situace svobodného rodiče, abyste přestali utíkat před strachem ze samoty do dalších vztahů. Víte, že je třeba naučit se milovat sebe. Vážně to chcete změnit a máte záměr milovat sebe, protože už víte, že i své dítě můžete milovat jen do té míry, do jaké milujete sami sebe, svým dětem předáte tolik zájmu, kolik zájmu máte sami o sebe. Ale i když se tak snažíte (TLAK), tak ono to pořád nejde... pořád myslíte na to, že jste sami, cítite se opuštění, nic Vás o samotě nebaví, tak, jako vás to bavilo ve vztahu. 

A tady do hry vstupuje protichůdný záměr: STÁLE CHCI MILOVAT NĚKOHO JINÉHO NEŽ SEBE, chci to víc, než milovat sám sebe. Stále chci víc dávat, protože to mi dává pocit větší důležitosti, než přijímání....

Ještě pořád máte pocit, že opravdu chcete sebelásku? 
Nebo si jen lžete a nejste k sobě upřímní?
Pokud byste to totiž doopravdy chtěli, stalo by se to. Byl by to záměr, kdy na ničem jiném nezáleží. Nezáleželo by tedy ani na tom, jestli Vás někdo bude milovat, jestli vás někdo bude schvalovat, jako dost dobré a důležité. Nezáleželo by na tom, kolik "přátel" kolem sebe ztratíte, když se rozhodnete pro sebe. Nebylo by minuty, situace, ani myšlenky, kterou byste nezvládli srovnat do latě a jít přes ní za svým skutečným záměrem. A jestliže by bylo potřeba dát si jako motivaci někoho dalšího, pak si tam raději dosaďte své děti, které jsou plné sebelásky. Od jejich sebelásky se naučíte přejít k té vlastní. Milujte své děti víc než touhu po vztahu a uvidíte ty zázraky.

A pamatujte, není ve vás vůbec žádná chyba, každý chce to, co nemá, ale každý má také to, co skutečně potřebuje. Nikdy neposuzujte okolnosti druhých lidí, neboť nikdy nevidíte celý příběh. Může se Vám zdát, že ačkoli vy toužíte po vztahu a nemáte jej, kolem sebe vidíte páry, jejichž vztah Vám nedává žádný smysl. Proč jen spolu jsou? To je něco, co na úrovni hlavy nikdy nepochopíte. Ať se k sobě v tomto okamžiku nějak chovají, nebo spolu něco právě teď řeší - podstata je stále stejná. Na vědomé úrovni je spojuje něco vyššího a většího, než momentální povrchní nesouhlad - dávají si něco velkého a rostou spolu, a i v krizi je jejich podstatou vzájemná hluboká láska. Tohle chápou a vidí jen ti dva a nikdo nemůže soudit, jak to spolu ve skutečnosti mají. Nenechte se tedy soudit ani jako single, i vaše podstata je stále stejná - a to, že nemáte partnera je na vědomé úrovni aktem nejvyšší lásky.

Takže bez výmluv a bez protichůdných záměrů do toho.

 

Shumavan