Výstup na Sněžku-pro introverty a nevztahové lidi

 Někdy stojí za to, symbolicky a přitom vědomě, podívat se na svět z výšky. Naučit se sestoupit dolů s vědomím, že na nás potom čeká zdolání dalšího vrcholu. Chápu všechny nadšence, kteří lezou po horách, aby spatřili svět z jiné perspektivy. Dívat se na život a hemžení lidí tam dole, z nadhledu, je očistné. Člověk pozná svou velikost i maličkost oproti přírodě, která umí být drsná a nádherná zároveň. Na takovém místě, a to nejsme zdaleka na nejvyšším vrcholu, vám dochází také to, jak to máte v životě s cílevědomostí, s ambicemi, s touhou něco dokázat. Přichází uvědomění, že k životu nepotřebuji risk, dobrodružství ani adrenalin. Jsem šťastná tam, kde jsem. Mohu být kdekoli vysoko, ale potřebuji mít zároveň pocit, že stojím na pevné Zemi. Rovnováha mi dělá dobře a to ve všem v životě. Když jen létám, nebo jsem metry nad Zemí, ať už v letadle, nebo lanovce, nemám dobrý pocit. Jsem šťastná, když mám kontrolu sama nad sebou i situací, ve které se nacházím. Jsem šťastná, když jsou věci v pořádku a jsem připravená na všechno, co může přijít. Právě proto se v životě setkávám s absolutními protiklady, kteří chtějí žít spontánně, na nic se nepřipravují, příprava systému je zdržuje a milují svůj chaos, nepořádek. Nedrží se žádných hranic. Život je o rovnováze a tak je mi nejlíp, když cítím, že jsem připravená a můžu se tak absolutně uvolnit a otevřít všemu, co přijde. Tím se nedržím jen Země, ale dovolím si v tu chvíli Nebe a všechno najednou ŽIJE. 

 

Ostře vnímám, když někdo v rovnováze není. 

Když je zaměřen jen na jednu stranu. 

Když stojí jen při Zemi a dává si hranice, ani by se uvolnil a dal životu volný průběh. 

Když jenom létá a zakazuje si stát při Zemi, která mu ukazuje život tady a teď i "obyčejné a praktické" věci.

Poslední dobou se často skloňuje slovo úspěch. Pro jednostranně zaměřeného člověka je úspěch přesně na té straně, kde se pohybuje. Někdo ho má ve výškách, tam, kde je to úspěch pořádně viditelný. A někdo zase při Zemi, tam kde dokáže žít svůj "obyčejný" život s hlavou vztyčenou v řádu, aniž by ten každodenní úspěch kdokoli spatřil. 

 

Pokud jsme v rovnováze, dokážeme mít v pořádku praktický život-své peníze, práci, vztah, rodinu i systém a zároveň se umíme spontánně bavit a žít naplno tady a teď. Záleží na temperamentu. Melancholik, který se pídí v životě po detailech i cholerik, který potřebuje mít v životě jasný úkol, mají rádi hmatatelné výsledky. Sangvinikovi, který se v životě rád baví ve společnosti lidí a flegmatikovi, který má rád klid bez konfliktů ve vztazích, zase nejvíce vyhovuje, když je v jejich životech správná atmosféra a výjimečné vztahy. Právě proto se tak často doplňujeme ve vztazích, abychom prožívali rovnovážný stav, kdy nás ten druhý učí něčemu, co u nás samých nepřevažuje a zase opačně. Já jsem perfekcionista melancholik, který přitahuje živé a spontánní sangviniky a nejinak tomu bylo u našeho výstupu na Sněžku, kde nám krásně došlo společně mnoho podobenství a ještě jsme se u toho dobře zasmáli.

 

Tam nahoře jsem si naplno uvědomila, jaký je můj vztah k cílům a ambicím i úspěchu. Nepotřebuji je. Nejsou to pro mě důležité veličiny, což se mnohdy těžko opačně nastaveným lidem vysvětluje :-) (ne že bych se o to snažila). Mým cílem nikdy nebylo a není něčeho dosáhnout. Jdu si svým tempem, pro někoho pomalým a nenápadným. Nevyhovuje mi jít rychlejším tempem někoho jiného, který se ve zdolávání překážek cítí výtečně a když dosáhne vrcholu, těší se na další a daleko vyšší (má drahá společnice, už to vidí na Himaláje). Pomalé tempo mi jako správnému melancholikovi umožňuje vychutnávat si vnitřní detaily. Kochat se a případně nimrat se v něčem, co není na první pohled viditelné. Jakmile se kvůli někomu snažím udržet tempo, začne se mi špatně dýchat. Nohy mě nesou s lehkostí, ale dech mi na to nestačí. Je to pro mě vysoké přetížení a čím jsem výš, tím více musím jít svým vlastním tempem, už si nemohu dovolit někoho táhnout sebou, nebo se nechat strhnout někým, kdo chce dosáhnout cíle

Pro mě je výsledkem, ambicí a cílem samotná cesta. Cíl mám celou dobu v sobě a při sobě. Není vidět, ale je to můj osobní introvertní vrchol, který zná své možnosti, nepotřebuje se hecovat, ani cokoli zdolávat. Užívá si jen toho, že stojí na pevné Zemi, zatímco duše si létá, kam chce. Neláká mě vyšší vrchol ani společnost lidí, ale na cestu se těším. Na přírodní scenerie, na Slunce a těžký vzduch a podobenství. Miluji klid a situace, které důvěrně znám, nemám potřebu vytvářet další a dobrodružnější. Miluji klid a vztahy s lidmi, které důvěrně znám a nemám potřebu vytvářet si další. Věřím si, že zvládnu cokoli, když chci, ale daleko častěji jednoduše nechci :-) Výsledek, který mě naplňuje není o dalších a vyšších výzvách, ale o základním žití každý den v obyčejných a praktických záležitostech, o vytváření systému, klidu bez chaosu a klidu v prostoru, který mi dá potřebné ticho k vnitřní práci, která je pro mě jedinou ambicí. 

 

Když si výsledek, cíl a vrchol hory nesete v sobě, pak není důvod hledat je a pokořit venku. Ven vás dovede život sám i touha po novém vzduchu.

Když vás však vnější výzva a zdolání nového vyšššího vrcholu přivádí k sobě, pak není nic krásnějšího, než zdolávat dál. 

 

Milujte své nastavení a nenechte si namluvit, že jste zablokovaní a prapodivní, když se vám jednoduše líbí v sobě samých a nechcete vyjít ven.

Když chcete být připravení, v ten správný čas, postavit se nějakému strachu. 

 

Nenechte se tlačit do tempa lidí, kteří to mají opačně a zrovna tak správně jako vy a chtějí v životě prožívat co nejvíce výšek, k čemuž potřebují také hodně sestupů a pádů. Nenechte se tlačit do toho, když vám lidé kolem říkají, že je potřeba v životě zrychlit a být ambicioźnější. Svět se skládá z tahounů, kteří jsou v takových pozicích ve svém živlu a pak z klidových lidí, kteří jsou ve svém živlu v momentech, kdy všechno běhá ve vyšším řádu. Svět se skládá z lidí, kteří dokáží měnit svět ale také z lidí, kteří jsou věrní svým stále stejným zásadám. Někdo vede svět k rychlosti a vývoji a někdo zase k návratu k sobě a neměnným hodnotám. Ideálním spojením je od každého trochu. Umění nosit v sobě rychlou i pomalou energii. Pro spontánního nadšence je první krok tím nejlehčím, pro pomalého pitvala je první krok tím nejtěžším. Někdo je tu proto, aby vše otevřel a někdo proto, aby vše uzavřel a dokončil. Vaše poklidné tempo na Zemi vás k probuzení dovede i tak, že zakopnete o balvan na Zemi, kterého jste si předtím nevšimli. A otevřené srdce je stejné u lidí, kteří ho nosí na dlani i těch, kteří ho mají v hlubinách svých očí. Kdokoli má skutečný zájem může být vpuštěn.

Veru

(kopírování článku s funkčním odkazem www.shumavan.cz)