Vyznání lásky

Vyznat někomu lásku, přiznat své skutečné pocity, neznamená pouhé přiznání, že je pro nás tento člověk jedinečný, důležitý a potřebujeme s ním sdílet život. Znamená to na hlubší úrovni přiznání, že, ač si namlouváme něco jiného a snažíme se tomu věřit, je pro nás životně důležitá LÁSKA. Potřebujeme jí ve svém životě žít a milovat naplno. 

Byť jsme na ni přirozeně nastaveni, přiznání se k potřebě lásky, není automatické, jestliže v sobě máme jedno z pěti zranění: odmítnutím, opuštěním, ponížením, zradou, nebo křivdou. Pak je pro nás velmi těžké vyjádřit to, co skutečně cítíme. Už nikdy nechceme být odmítnuti, opuštěni, poníženi, zrazeni a nechceme cítit nespravedlnost ani křivdu - proto ani nedovolíme, aby se k nám někdo dostal natolik blízko, abychom ho "potřebovali" milovat. Cítíme vyloženě odpor (strach), který nám brání udělat to, po čem skutečně a přirozeně toužíme nejvíce - milovat. 

 

Stejně tak, jako v životě někde na cestě ztratíme základní důvěru - v ty, kteří nás sice mohli milovat bez podmínek, ale z nějakých svých důvodů - z vlastních zranění, to neudělali - můžeme ji kdykoli znovu získat zpět, je totiž naše, my jsme ti, kdo mají tu sílu jí vytvořit a nechat růst.

Shumavan