Znovu milovat ženské tělo

Milí moji, už jsem Vám psala, že právě procházím něčím velmi transformačním a nesmírně obohacujícím ve vědomí těla. Mým průvodcem je od začátku listopadu úžasný 4 týdenní program Terezy Kramerové https://milujisvetelo.cz Jsem vděčná, že jsem poslechla intuici a šla do něj s velkou intenzitou. Cítila jsem, že je to přesně to, co teď potřebuji, a každý den, jsem za tento program vděčná. To, co Tereza vytvořila, má sílu, hloubku a současně laskavý a jemný přístup. Prošlápla mi jako průvodce cestu a díky její zkušenosti, se učím tělo a jeho potřeby vnímat vnitřně, úplně od základů, bez pouček a doporučení. Každé tělo je tak specifické, že v určité fázi vědomí, přestane všechno všeobecné fungovat a to se stalo i mě před nějakým časem. Ještě nemám dokončeno, jsem zatím ve 3. týdnu, ale vědomí těla se prakticky denně setkává s něčím novým, objevným a tělu úlevným.

Dlouho jsem tělo, jako prioritu, odkládala. Měla jsem k tomu své důvody, více jak rok doprovázím tátu na cestě s vážnou nemocí těla. Přijímám všechno, co přichází rychle a bez výmluv, balancuji v rovnováze, jak pomáhat, ale neobětovat přitom samu sebe. Moje duše i díky tomuto intenzivnímu prožívání, začala zvědomovat každou myšlenku i prožitek doslova raketovou rychlostí. Na jaře se mi otevřelo vnímání takovým způsobem, že moje tělo doslova a do písmene přestalo stíhat s duší krok. Vím, zní to zvláštně, nedokázala jsem to pobrat, neboť jsem o tom od nikoho zatím neslyšela a nezbývalo, než si to zase pěkně odpracovat sama na sobě s velkou pomocí Terezina programu.

Mám už sepsáno textu na knihu, každý den se odkryl nějaký velký příběh a nechtěla jsem vás jimi zásobovat - vypadá to, že celý příběh zveřejním poprvé v jiné formě - jako ebook, nebo ho vložím do připravované knihy.

Včerejší zápis z denníku bych vám přeci jen ráda předala již teď, možná odpoví na to, co se vám také děje a nevíte, co s tím. Fyzicky se u mě projevil od jara nárůst váhy, který se nedal nijak regulovat. Stejná strava, žádné cukry, dostatek pohybu, hormonálně vše v pořádku. Přestal mi fungovat metabolismus. Začala jsem vykazovat stejné fyzické příznaky, jaké má momentálně můj otec - kolabují mu ledviny, játra, má zavodněné nohy a břicho - mojí duši se dařilo krásně ulevovat, ale tělo začalo všechno, čím táta procházel, absorbovat do sebe. Udělala jsem typickou vnější věc, kterou jsem dělávala i dřív - přidala jsem pohyb, přestala jíst cokoli, co by mohlo tělu přitížit - laktózu, lepek, cukr v jakékoli formě, syrová strava, zvláště ovoce mi ovšem také nedělala dobře. Přes to všechno mě začaly bolet kyčle, jako důsledek zavodnění organismu mi začaly otékat nohy, to bylo v době, kdy se táta nemohl na nohy už ani postavit....

Jsem v 3. týdnu, trpělivě rozeznávám, co dělá tělu dobře a co nikoli.
Zatímco v minulém týdnu jsem jedla zdravě, bez potřeby čehokoli navíc. Tento týden mě opět každé jídlo, kromě ranní kaše na snídani, upozornilo v pravé části břicha, pichlavou bolestí a dávalo mi opět myšlenku - že moje tělo teď snad nestráví nic, byť jsem naposledy jedla před 5 hodinami, měla hlad a jeden krajíček chleba s rajským ve mě vyvolal znovu takovou pichlavou bolest. To samé jablko, ještě hůř. Ovoce nesnesu už vůbec.

Včera před usnutím jsem meditovala a tělo se mi ukázalo jako ŽELVA.

Od doby, co jsem se začala uzemňovat, začalo mé tělo těžknout a připomínat mi trpělivost, jako základ všeho mého počínání. Z nuly na sto - z ničeho nic velmi pomalý metabolismus, pomalé vnější proměny, potřeba velké ochrany krunýřem - tukem, v souvislosti s tátovou nemocí. Trvá to už dva roky, intenzivně rok, kdy je naděje, že bude lépe fungovat a vzápětí se jeho stav zhorší a začne kolabovat celý jeho organismus. Jsem toho součástí, to už vím a přijímám to. Díky tomuto bezpodmínečnému přijetí, odešla v minulém týdnu 2 kila krunýře, začíná se mi výrazně na těle ulevovat.
Došla mi ale se ŽELVOU konečně naplno zajímavá souvislost, začalo mi to všechno zapadat. Můj duchovní vývoj je tak rychlý, předbíhá mé tělo. A tohle všechno mělo společnou myšlenku: tělo mě zdržuje! program mojí duše (i maminčiny) CHCI VŠECHNO STIHNOUT (a že v tomto životě prožívám opravdu maximum všeho, šlapu dopředu cestičku všemu a všem) - vždyť moje duše se pohybuje na různých úrovních, zvědomuje, pozoruje, prožívá se skrze vědomí, transformuje všechno prožité do klidu, míru a lásky, pracuji denně s lidmi, s jejich energií - byť je ten prožitek v plném vědomí i se spoustou slz úlevy a prožitku - všechno je to v pořádku, ten úkol už dávno znám a přijímám.

Ale tělo se s tím loudá a já s ním dosud neměla trpělivost. 
Všechno mi to teď dochází. Předbíhám duší své tělo.
Příliš rychle jím, byť si myslím podle pouček, že to tak není, ale moje tělo už rok potřebuje velkou trpělivost, lásku a přijetí. Dobře mi dělá jen kaše a polévka -vývar, některá zelenina. Ovoce mě katapultuje do říše bolestí. Rychlý vývoj mi jasně říká, že je mi třeba jen velmi málo jídla a tělu je dobře - hlavně pomalu a trpělivě a třeba čas ukáže, že mohu přidávat něco navíc. Skoro, jako by moje tělo chtělo žít jen ze vzduchu. A to mi připomněla moje drahá přítelkyně Andrea, že to souvisí se změnou energie místa, kde právě teď žiju - je tu tolik energie, že je možné živit se jen jí a není tedy už žádná potřeba přijímat energii přes tolik jídla, kolik jsem potřebovala dřív.
Takže jsem si v rámci léčení tu svou želvu představila a krmila jí velmi pomalu, něžně, trpělivě, protože každý rychlejší pohyb jí vracel hlavičku zpátky do krunýře. Byla jsem tam s ní, pochopila jsem, že je mou součástí, tak jako zpomalené tělo tatínka, tak jako zrychlení na úrovni duše maminky. Už vím, že je třeba postupovat velmi pomalu, trpělivě, s málem všeho a postupně přidávat. 
Stejně tak potřebuje teď moje tělo pomalý, plynulý pohyb, ne to moje skákání v maximálních výkonech v HIT trénincích. Můj poslední taneční workshop, na který jsem se těšila celý rok, dopadl tak, že jsem okamžitě po příjezdu dostala tak silnou rýmu, že jsem skoro nemohla dýchat. Jakmile jsem dojela domů, opět jsem se "zázračně" vyléčila a nebylo po ní ani památky. Nebo návštěvy posilovny s mužem, jsem celé prozívala, byť jsem je dřív měla velmi ráda, už jen jako společnou zábavu.

Teď nemám šanci, okamžitě mě tělo zastavuje a říká: jdi do toho jemně, pomalu, trpělivě a dej mi čas, je třeba se srovnat, už tě nepustím dál, pokud nesrovnáš, co jsi odkládala na AŽ. Táta také léčbu odkládal na až... až už to tělo nezvládlo, je mi velkou motivací a předchozí týdny jsem si naplno uvědomila s každým orgánem těla, s každou jeho částí, o čem to je v rodové linii, co představuje můj otec, i maminka a co všechno je mou součástí - přijímám to, bez podmínek, chce to trpělivost a čas.

Už to teď vím, je to přesně to, co teď moje tělo potřebuje směrem k laskavosti, nepředbíhání vývoje duše na úkor těla. Odmění se mi tím, že nebude absorbovat všechno z okolí, zejména z těla mého táty a stavět si na tom krunýř, jako svou ochranu. Že spolu dokončíme proces uzemnění a bude nám v tom společně dobře.
A moje ženství, to je spojeno neoddělitelně s ním, jemněji, trpělivěji, s něžností a laskavými slovy - byť mám pořád chuť být velmi upřímná, rychlá a přímá - krotím tu aktivní mužskou energii v sobě, která ne vždy volá laskavá slova ve své přímé rychlé energii a dávám prostor ženské plynulosti, trpělivosti a vědomí těla, jako nedělitelné součásti.

Přijímám tě tělo. Jsem zase plně v těle. 
Usmívám se na tělo a tělo se usmívá na mě.
Děkuji mým průvodcům a uvědomuji si, jakou lásku mi tělo vždy dávalo. Jak moc trpělivé ke mě bylo, i když jsem šla do svých tělesných extrémů, hubla rychlostí blesku. Teď už ho vidím jasně a jsem za něj vděčná, ať je jaké je, právě teď.

 

Shumavan