Zpomal máš příliš vysokou rychlost

Zpomal, máš příliš vysokou rychlost...

Seděla jsem včera v příjemné společnosti kamarádky, která provozuje útulnou a zaběhnutou, tedy velmi živou kavárnu. Řeč se stočila na zákazníky, měnící se v průběhu let v ty nejuspěchanější a netrpělivé osoby, které vyžadují čím dál větší a rychlejší nasazení obsluhy a rychločtečku myšlenek. Z pozice peněz by to skoro vypadalo, že tu probíhá jednostranná výměna - já platím, ty reaguj ještě rychleji, neboť tu 20 vteřin čekám a není nikoho veledůležitějšího ve Vesmíru, než jsem já a mých 20 vteřin netrpělivosti. Jenže z pozice energií jde o oboustrannou výměnu - za výdej příjem, za příjem výdej. 

Chceme stále kratší dobu na výměny, kratší prostor ke komunikaci, kratší čekací lhůty, kratší články, rychlejší internet, rychlejší auto, rychlejší všechno. Dělá to z nás dokonalé konzumenty zvyklé na to zkonzumovat všechno, co chceme. Z pozice terapeuta, pokud nabídnu termín, až za delší dobu, někdy vidím onu horlivou potřebu chtění všeho hned teď, a to i za cenu, kdy je k tomu dobrý důvod, proč vyčkat na správný čas. V terapeutické práci se naštěstí nic zvláštního neděje, netrpělivý člověk přejde tam, kde je to hned, a tím si oba ušetříme energii, která by nám od začátku neladila. Když týden nenapíšu článek, přichází menší odliv čtenářů ze stránky, jakmile článek zase vydám, přijdou další, noví a ve větší vlně, než ti odejití. Je to neustálá a přiozená výměna, obměna a vývoj. Inspirace se zrodí okamžitě, jako oheň, klidně každý nový den, někomu je třeba jí ještě víc uchopit, prožít, jít s ní víc do hloubky, někdo jede podle prvních impulzů.

Není to ode mě kritika, je to modlitba za všechny, kteří se neustále někam ženou, přijali za vlastní energii společnosti (už ani nerozeznají, že tohle není jejich), která stále někam spěchá a přitom neví vlastně za čím. Za všechny konzumenty, počítače zbytečných minut, řidičů, co najedou o 5 minut lepší čas, všechny nesmyslné činnosti, hoňky za vyššími příjmy s neustále se zvyšujícími potřebami na výdaje. Za všechny, co zapomněli na té cestě na důležitá zpomalující slova: prosím a děkuji. Jsou to základní slova, která se učí děti od nepaměti spolu s pozdravem a upozorňují na to, že pozice platícího, není nadřazená pozici služby, a že ani služba není nutně samozřejmost jen proto, že někdo další drží v ruce papírovou energii. Čím dál více lidí se k tomu poznání probouzí, neboť si začínají uvědomovat svou skutečnou hodnotu, takže se časem výměny zase ustálí, spěch a netrpělivost nezmůžou nic, každý dostane přesně, oč si řekl a v čase, který si přitáhl k sobě. 

Nepíšu o tom samozřejmě náhodou, jsem si plně vědoma, že je to moje téma, proto se s tím setkávám. Právě teď jsem ve fázi, kdy ze sebe odsekávám nánosy přílišné zodpovědnosti, kterou jsem si přinesla z domova - z pozice věčné spolehlivosti, samostatnosti, věrnosti často ještě zapomínám, že těm kolem sebe prospívám nejlépe, kdy je přestanu opečovávat a nechám je padnout, prožít si, co mají, bez pocitu zodpovědnosti a viny, že to klidně nechám dojít strašlivě daleko, za hranice všeho. Ještě se to teprve učím, nemít pro změnu tak ohromnou trpělivost, sílu a výdrž, i když se už na mě pomalu štípe dříví, ale povoluju, dovoluju a nechávám plout po řece dál, ač na cestě je úplná mlha a absolutní neznámo - držím se za ruku víry a vnitřní jistoty, že to všechno dobře dopadne - vím, že ano a mám z toho (zatím) tichou radost.

 

Shumavan