Zraněná a zdravá část v nás společně léčí prostor

Ať je přítomna jakákoli zraněná část, vždy je tu přítomnost tvojí zdravé části - tvého vědomí, ve kterém se zranění rozpouští a uzdravuje. A i když to tvojí mysli připadá nelogické, zraněná část na své bolesti a utrpení lpí. Je k ní připoutána, protože pustit se zranění předpokládá velké odhalení motivů a chybné interpretace příběhu minulosti. Je tu stále někdo, kdo má strach, ten, kdo se chrání i brání odhalení. Když sestoupíte k bolesti hlouběji, vidíte jasně, proč jste k tomu nezdravému ve vás, tolik připoutáni. 

Myslíte si totiž, že jste to vy. 

Jste s tou částí naprosto spjati, identifikováni, ta část vás ovládá, staví do obran a ochrany a drží si zranění proto, že pokud by se pustila - ztratila by svou identitu. Už by to nebyla ona... byla by nic. Rozplynula by se v prázdnu a rozpustila se, jak dým. Už by na ničem z příběhu nezáleželo a nezáleželo by ani na ní samotné. Zůstalo by prázdno, ticho a nic. Zůstal by nikdo - ta zdravá část, která je vědomí samo a která nepotřebuje být nijak identifikována, ani pojmenována.

Připoutání k bolesti tu může být také proto, že pokud by se ho ta část, co pořád vzdoruje, odmítá, nechce žít, nechce být bez problému, pustila, znamenalo by to, že by zmizela dvojice pachatel a oběť. Už by nebylo koho vinit ze zranění a nebyl by nikdo zraněný. A často si ta dětská či pubertální část, ta zraněná a bolavá, plná křivd a nepřijetí sebe sama, říká: pokud se toho zranění s rodiči pustím, projde jim to příliš lehce... a to jim nesmí takhle lehce projít  Ne nemůžu se uzdravit, a nemůžu být v pohodě, ani dospět, dokud je nevytrestám.... dokud si nevšimnou, co mi způsobili... Nemůže dospět, ani tehdy, pokud se stále chce stát malým dítětem, kterému bylo v dětství tak dobře.... a pak se spojení přerušilo. Ani tehdy nežije tady a teď. Žije z minulosti.

To, co té části nedochází, je fakt, že tím ve skutečnosti trestá jen sebe. Svou duši i své tělo. Potrestá se nemocí. Trestá se duševním trápením, které nepřekryje žádný lék. Nepustí se toho, ani za cenu života a smrti. Nepustí se identifikace s bolavou částí, která vzdoruje léčení, aby trestala domnělého viníka. Nespojí se se zdravou částí, která každý den láskyplně říká: tady a teď se pusť a uvidíš, co se stane. V čem se rozplyneš, když půjdeš přímo do neznáma. Když si dovolíš NEVĚDĚT. 

Když si dovolíš ten věčný vnitřní konflikt mezi nezdravou a zdravou částí, již pustit, a nechat ho odejít. Když si dovolíš uvězněné emoce uvolnit a nevědět. Když se obrátíš sám do sebe, namísto ven. Když se obrátíš ke zdraví v sobě, k dostatku v sobě, lásce v sobě a ke všem kvalitám, které si MYSLÍŠ, že nemáš...ale ony tam jsou. Jsou vždy přítomny. Jen ty se k nim ze vzdoru a v křivdě neobracíš.

Držet se bolesti je sladké, opojné a hlavně známé. Je to komfortní zóna. Ale pustit se jí, žít už jen radost, potěšení a mír bez konfliktu - to je velké neznámo. To je velká neidentifikace. To je prostor bez osobních dramat. Prostor nekonečného potenciálu a života.

Dovol si nevědět.
Dovol si to velké JÁ NEVÍM.
Dovol si pustit se viníků a obětí.
Dovol si proces, ať je jakýkoli.
Dovol si svou zdravou část.
Dovol si lásku...

Shumavan